Kdo se, jak říkáš, bude vážné snažit polepšit svůj život? Na to odpovídám: Ani jediný člověk. A nikdo ani (sám od sebe) nemůže. Tito tvoji sebe-napravovatelé, kteří jsou bez Ducha Božího, se vůbec o Boha nezajímají, protože jsou to pokrytci. Ale vyvolení a ti, kdo se bojí Boha, budou Duchem Svatým napravováni, zatímco ostatní bez nápravy zahynou.
Jakub se obrací k těm, kteří jsou blízcí jeho srdci, aby je odvrátil od nebezpečí, které každému hrozí. Položme si nejdříve otázku koho má Jakub na mysli – jde o věřící, kteří od víry odpadli, nebo hovoří o evangelizaci těch, kteří evangelium ještě neslyšeli? První část verše naznačuje, že hovoří k věřícím, protože je oslovuje: „bratři moji“. Jakub nás upozorňuje na to, že opravdovou spásnou víru provází změna života a jednání.
List Titovi je adresován Pavlovu příteli a vyslanci, který ho měl zastoupit v práci na Boží vinici na ostrově Kréta. Jeho hlavním tématem je souhrn toho, jak mají křesťané zdobit, zkrášlovat učení o Boží milosti svou zbožností a dobrými skutky.
V táboře, jehož členové prohlašují, že patří Pánu, se vyskytuje zlo tak hrubé, tak nestoudné ve své opovážlivosti, že i duchovní muži s tím nejslabším zrakem si ho mohou jen stěží nevšimnout. Během několika posledních let se vyvinulo abnormální, pro zlo nevídanou rychlostí. Působilo jako kvásek, dokud neprokvasilo celé těsto.
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Je velkou úlevou v pokušeních, máme-li po ruce Slovo. Slovo Boží je nazváno „mečem ducha“ (Ef 6,17). Není nad tuto zbraň, máme-li ji v duchovním boji. Ti, kdo se ubírají na neznámé místo v době nebezpečí, neměli by vykročit bez tohoto meče. Jsme-li v nebezpečí, stačí, uchopíme-li meč Ducha. Čím lépe ovládáme Písmo, tím máme větší výhodu v zápasech s pokušením. Když ďábel zaútočil na Krista, ten měl pro něj připravené Písmo a tak ho přemohl.
Devatenácté století přineslo viktoriánské Anglii celou řadu vynikajících křesťanů. Mezi postavy známé i v naší zemi patří například jeden z otců bratrského hnutí, zakladatel sirotčinců a modlitebník, misionář německého původu George Müller (1805–1898), nebo baptistický pastor známý jako „kníže kazatelů“, Charles Haddon Spurgeon (1834–1892). Dalším, u nás ovšem prakticky neznámým baptistou, je muž nazývaný „kníže vykladačů“, Alexander Maclaren.
Skoro všechna nejednota v církvi pocházela a pochází od duchovních, a to z větší části kvůli věcem nepodstatným a nedůležitým:
Z nekázně kvůli sporným otázkám, které se řeší kvůli dokázání si vlastní důležitosti a protříbení argumentů, než kvůli tomu, co o nich Písmo říká. Takto jedni druhým připravují záludné otázky a každý si podle sebe vykládá Písmo, jak se mu hodí. Odtud tedy pocházejí hádky bez konce, z hádek pak závist, svár, rouhání, porušení mysli a zbavení pravdy, jak svědčí apoštol.
… jak je možné, že tolik křesťanů je uchváceno knihami, které jsou plytké, prázdné nebo knihami, které jsou rouhavé, jako je například kniha Chatrč? ... Když nějaký autor „křesťanské“ knihy, např. Paul Young v knize „Chatrč“, tvrdí, že Bible není pravdivé svědectví o Bohu, tak je jasné, že taková kniha nám žádný duchovní užitek nepřinese. Nehledě na všechna další rouhavá prohlášení, která v knize jsou.
Nauka našeho smíření s Bohem skrze smrt jeho Syna má za cíl zanechat v našich myslích hluboký vjem Kristovy lásky tím, že se o nás postaral; pokud by však nebyla uváděna obezřetně, mohli bychom získat velmi mylné představy o Otci. Pokud si například představujeme, že Otec potřeboval svého Syna, aby ho k tomuto plánu nasměroval, potom musíme připsat veškerou slávu svého spasení Synu a Otce považovat za někoho, kdo se pouze podvolil přání svého Syna a kdo nám prokázal milosrdenství jen díky němu. Celý plán našeho spasení však vzešel od Otce – samotné darování Spasitele bylo ovocem Otcovy lásky.
Krátce po příchodu do Cambridge (v r. 1779) Bůh usvědčil Simeona z jeho hříchů a přivedl ho ke Spasiteli, Ježíši Kristu. Ve svých pamětech píše, že se během tří let po svém obrácení nesetkal s žádným zbožným člověkem. Během svých studií na univerzitě tak neměl žádné společenství se znovuzrozenými křesťany ani povzbuzení v následování Krista. V roce 1782 byl Charles Simeon ordinován jako vikář v kostele sv. Trojice v Cambridgi a následně se stal anglikánským knězem.
Minulý týden se na internetu objevilo „Ohlédnutí za pontifikátem Benedikta XVI. z protestantské perspektivy“, pod nímž je podepsán kazatel Církve bratrské, ThDr. Pavel Černý, Th.D., bývalý dlouholetý předseda a místopředseda Ekumenické rady církví v ČR (článek naleznete na portálu Christnet). Černý, který je také předsedou studijního odboru výše zmíněné církve, předsedou Sdružení evangelikálních teologů a učitelem praktické teologie a misiologie na Evangelikálním teologickém semináři, v něm označuje odstupujícího římského biskupa za skvělého biblistu a teologa, začleňuje ho takřka do jedné řady s konzervativními evangelikálními teology a jakoby se snažil ve čtenáři vzbudit dojem, že římský biskup vlastně prosazoval reformační heslo Sola Scriptura (Jedině Písmo).
