Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ (Gn 11,6)
Sotva Noe a jeho synové se svými ženami vystoupili z archy, Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je od mládí zlý. A tady je příklad. Jsou jeden lid a mají jednu řeč. Neustoupí od ničeho, co si usmyslí provést. Budou neústupní, zatvrzelí, tvrdošíjní – a v tom všem budou vzdorovat Bohu. Bůh, který je Bohem jednoty, přináší soud rozdělení. Jednota v hříchu vede k soudu, jednota v milosti a lásce vede k požehnání. Pán Ježíš se modlil za svůj lid, aby byl jedno, jako je jedno on s Otcem. To je požehnaná jednota Božího lidu, kterou Pán svému lidu daroval – na nás nyní, abychom tuto jednotu zachovávali tím, že budeme pravdiví v lásce a tak porosteme do Krista.
Království Boží je jedinovláda, kde všude a ve všem rozhoduje jedině a právoplatně Boží vůle. Jestliže pak Boha a jeho jednorozeného Syna nazýváme králem, ale nečiníme jeho vůli, přikládáme mu pouze titul, který pro nás nemá žádnou cenu. Král, jehož vůle se neplní, je král zbavený trůnu. Království, v němž jediná vůle nevládne, padne rozerváno a zpustne (Mt 12,25).
Élí byl veleknězem Božím a soudcem Izraele. Jeho synové, kněží ve stánku, okrádali lidi a smilnili se ženami, které konaly službu u stanu setkávání. Élí o tom všem věděl – ale ani jako otec ani jako velekněz ani jako soudce nezasáhl. Pouze napomínal své syny a říkal jim, že hřeší proti Bohu, nejenom proti lidem. To řekl, a odešel.
Kdo podle Boha pokorně mluví na základě pravdy, je ovce. Ale kdo proti pravdě rouhavě vyje, totiž proti Bohu, je vlk. Duchovně jsou tu tito tři falešní proroci: tělo, svět a ďábel. První falešný prorok je tělesná žádost. Ta slibuje rozkoš a oplácí věčnou hořkostí. Druhý falešný prorok je lakota světa. Ta slibuje majetek a nakonec odplácí chudobou. (Příkladem je onen boháč, který si řekl: „Teď máš velké zásoby na mnoho let.“ – Ale jeho slova byla bláznovstvím.) Třetím falešným prorokem je ďábel, čili světská pýcha.
Hospodin je ze své podstaty štědrý, dávat je jeho potěšení. Jeho dary jsou nadmíru vzácné a dává je stejně ochotně jako světlo slunce. Svým vyvoleným dává milost, protože si to přeje, svým vykoupeným ji dává na základě své smlouvy, povolaným na základě svého zaslíbení, věřícím, protože o ni usilují, a hříšníkům, protože ji potřebují. Dává milost hojně, včas, neustále, ochotně a svrchovaně, přičemž hodnotu dobrodiní dvojnásobně zvyšuje způsobem jeho udělování.
Doktrína o neschopnosti lidské mysli porozumět Božímu učení a o potřebě Božího osvícení je v Novém zákoně natolik rozvinutá, že je až s podivem, jak daleko jsme se v této otázce od Písma vzdálili. Evangelikalismus stál stranou liberalismu v sebevědomé nadřazenosti; a sám upadl do textualismu, což je prostě ortodoxie bez Ducha svatého.
Všichni víme, že staré doby byly doby velice slavné a my se kvůli tomu vracíme ke starým dobám a čerpáme z nich – a nedovedeme pochopit, že současné dny jsou dny slávy a dny spásy, kdy Bůh mluví a jeho hlas promlouvá.
