Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ (Gn 11,6)
Sotva Noe a jeho synové se svými ženami vystoupili z archy, Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je od mládí zlý. A tady je příklad. Jsou jeden lid a mají jednu řeč. Neustoupí od ničeho, co si usmyslí provést. Budou neústupní, zatvrzelí, tvrdošíjní – a v tom všem budou vzdorovat Bohu. Bůh, který je Bohem jednoty, přináší soud rozdělení. Jednota v hříchu vede k soudu, jednota v milosti a lásce vede k požehnání. Pán Ježíš se modlil za svůj lid, aby byl jedno, jako je jedno on s Otcem. To je požehnaná jednota Božího lidu, kterou Pán svému lidu daroval – na nás nyní, abychom tuto jednotu zachovávali tím, že budeme pravdiví v lásce a tak porosteme do Krista.
Pán Ježíš chválí skutky, úsilí i vytrvalost této církve. To je veliká chvála. To je chvála, která je určena služebníkovi dobrému a věrnému, které vejde do radosti svého pána. Kéž by i naše skutky byly stejně chvályhodné, a spolu s nimi i naše vytrvalost a naše úsilí!
Ze všeho nejvíc máme usilovat o takovou spravedlnost, která nebude kvůli naší tělesné hříšnosti hyzdit Kristovu krev, jíž jsme vykoupeni. Proto budeme dávat dobrý pozor na to, kam se nachylují cesty naší tělesnosti, abychom této své hříšnosti umírali. Ale protože o tom mluvíme často, už bychom měli znát cesty tohoto porušeného těla. Jsou to cesty oplzlé a nestydaté, cesty rozkoší a hledání uspokojení, povyšování a nezávislosti, pomsty a nerovnosti.
Stará smlouva se řídila pravidlem odstupu. Když se Bůh zjevil i svému služebníku Mojžíšovi, řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5), a když se na hoře Sinaj zjevil svému vyvolenému a oddělenému lidu, jeden z prvních příkazů zněl: „Vymezíš kolem lidu hranici“ (Ex 19,12). Když přišlo evangelium, ocitli jsme se na zcela jiném základě. Slovo „odstoupit“ bylo nahrazeno slovem „přistoupit“. Vzdálenost ustoupila blízkosti a my, kteří jsme kdysi byli vzdáleni, jsme „se stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (Ef 2,13).
Nešťastné chození uprostřed soužení. Ne, je to požehnané chození, protože pro něj existuje zvláštní zaslíbení. Dejte mi zaslíbení, a co je to trápení? Co mě tu můj Pán učí říkat? „Obživíš mne.“ Budu mít více života, více energie, více víry. Není to často tak, že nás těžkosti oživují, jako závan studeného vzduchu v okamžiku, kdy je člověku na omdlení?
V Bibli se vytrvalé ozývá volání po oddělení se. Tato slova: „Oddělit se! Oddělit se!“, která tak často zaznívají ve sněmovně a nutí každého člověka, aby se postavil na jednu ze stran, promlouvají ze stránek Písma od prvních veršů, které vyprávějí o tom, jak Bůh oddělil světlo od tmy.
I když jsme měli lidské utěšitele a žehnali jsme jim za jejich laskavost, nikdo nemůže utěšit jako ty, Bože, protože ty jsi „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. Pojď tedy, milý Pane, pomoz nám rozprostřít tuto hostinu hojnosti a uspořádat ji před našima očima, abychom viděli, jaký máme důvod „těšit ty, kdo jsou v nějakém soužení, útěchou, kterou jsme sami utěšováni od Boha“.
