Nebojte se! Lukáš ve svém evangeliu zaznamenal tato slova, která slyšeli pastýři od andělů, kteří se jim zjevili hned po Kristově narození v Betlémě.
Dostáváte první vánoční číslo našeho elektronického časopisu. Připravili jsme pro vás celou řadu výborných článků, které vám jistě zpříjemní komercí a shonem nabitý prosincový čas.
Zde vidíme vychytralou strategii, jak prosadit svojí vlastní vůli, namísto toho, se podřídit Boží autoritě. Kórach říká: „Vždyť celá pospolitost, všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich.“ Na první pohled to zní velmi dobře. Ale otázkou je proč to řekl? On tím vlastně řekl něco jako: „My nemusíme poslouchat Mojžíše, my nepotřebujeme žádnou další autoritu nad námi! My jsme si všichni před Bohem rovni. My nepotřebujeme někoho, aby nám říkal, jak jednat. My to víme sami!“ Jenže tím ve skrytu duše chtěl jen prosadit svojí vlastní vůli namísto toho se podřídit Boží vůli, kterou reprezentoval Mojžíš. Velmi aktuální v dnešní době!
V evangelikálních kruzích se něco děje. Došlo k malému posunu, bezejmennému hnutí bez vůdce, které se však šíří jako mlžný opar od moře – rychle, tiše a tísnivě. Je těžké si na něj sáhnout, ale projevuje se mnohými způsoby – křiklavý leták s pozváním na konferenci vedoucích chval, e-mail oznamující turné slavných křesťanských muzikantů, upoutávka na akci pro mladé, která vypadá spíše jako popový koncert než křesťanské setkání, rozhovor s křesťanem překypujícím nadšením z nadcházející konference a těch, kdo povedou chvály, ale ani zmínka o tom, kdo bude kázat.
Povrchním pohledem by se zdálo, že biblický poradce a psychoterapeut, který je křesťan, dělají mnoho stejných věcí. Oba hovoří s lidmi, oba pečují o lidi, oba poznávají lidi, oba se zajímají o jejich motivaci, myšlenky, emoce a chování, oba prozkoumávají všemožné tlaky v konkrétních situacích lidí, oba poskytují zpětnou vazbu, možná i oba mluví o Ježíši nebo o pasážích z Písma. Tak čím se tedy liší? Abychom pochopili, jak se pokřesťanštěná psychoterapie liší od biblického poradenství, je nutné blíže se podívat na jednotlivé postupy obou metod a jejich učení, které za nimi stojí. Zde jsou některé ze základních rozlišovacích znaků každé metody.
Řekli jsme si, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost a začali jsme téma Pokušení: jeho zdroj, vliv a příčiny. Dnes se podíváme na to, jak s pokušením bojovat.
Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ (Mt 4,17) chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.
Těmto slovům nelze rozumět tak, že znamenala pokání svátostné, tj. vyznání (zpověď) a odpuštění udílených kněžími.
Avšak neznamenají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez různého vnějšího umrtvení těla.
A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nenávist k sobě (to je skutečné vnitřní pokání), a pokračuje až do našeho vstupu do nebeského království.
31. října 1517 přibil augustiniánský mnich a profesor výkladu Písma na univerzitě Martin Luther na vrata farního kostela ve Vitemberku svých pověstných 95 tezí, které dle tradice zahájily reformaci v Evropě. Luther reagoval především na prodej odpustků, ale ve svých tezích jde mnohem dále. Především se zabývá otázkou skutečného pokání a odpuštění hříchů. Vysvětluje, že odpustit hříchy může jenom Bůh a pokání mohou činit pouze živí a nikoliv mrtví. Vysvětluje v nich, že pokání musí být vnitřním postojem člověka, který se bude projevovat na jedné straně lítostí a na straně druhé proměněným životem, který nese ovoce dobrých skutků.
Poslední říjnový den si mnozí křesťané připomínají den reformace. Je to u příležitosti výročí přibití 95 tezí na dveře Vitemberského farního kostela Martinem Lutherem.
Proto se v tomto čísle Reformace trošku věnujeme těmto událostem, reformaci církve jako takové a tím, jak můžeme reformovat současnou církev. Je to vůbec možné? Boží slovo nás povzbuzuje:
Mnozí křesťané si kladou otázku, zda je správné, aby chodili k volbám či nikoliv. Vždyť Boží slovo nás učí, že křesťan se má podřizovat zákonům země, v níž žije, pokud tyto zákony nejsou v protikladu k Božímu slovu. Proč to tedy nějak komplikovat volbami? Není vlastně nedůvěra vůči Bohu?
Velmi dobrou pomůcku pro rozpoznání přítomnosti Ducha svatého v srdcích kazatelů nabízel současník a oblíbenec Karla IV., německý kazatel, augustiniánský mnich (ze stejného řádu pocházel také Martin Luther) Konrád Waldhauser.
Ve svém kázání "Maličko, a neuzříte mne ..." říká, že znamením Ducha svatého v srdci kazatelů je, když svobodně z kazatelny napomínají hříchy věřících, zatímco znamením nepřítomnosti Ducha je, když se napomínat bojí.
Mnoho evangelikálů v dnešní době ví již jen velmi málo o tom, co znamená pravé evangelium. Výsledkem této situace je to, že mnozí noví evangelikálové již přijímají římskokatolické způsoby myšlení. 30. května 2004 se v deníku New York Times objevila zpráva pod titulkem „Evangelíci a katolíci společně“ (EKS), představující nové hnutí, které mělo změnit tvář křesťanství. Timothy George, bývalý představitel reformované teologie z Hnutí zakladatelů Jižních baptistů (the Southern Baptist Founders Movement) plně podpořil EKS.
V této sérii se zabýváme otázkami, které se zjednodušeně řečeno týkají jistoty spasení. V minulé části jsme se více zabývali několika texty z Janova evangelia, které ukazují, že Bůh je původcem spasení i jeho vykonavatelem, že spasení pochází jenom od Něj a závisí jenom na Něm.
Dnes se společně podíváme na text, kvůli kterému jsem tuto sérii zpracoval.
