Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ (Gn 11,6)
Sotva Noe a jeho synové se svými ženami vystoupili z archy, Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je od mládí zlý. A tady je příklad. Jsou jeden lid a mají jednu řeč. Neustoupí od ničeho, co si usmyslí provést. Budou neústupní, zatvrzelí, tvrdošíjní – a v tom všem budou vzdorovat Bohu. Bůh, který je Bohem jednoty, přináší soud rozdělení. Jednota v hříchu vede k soudu, jednota v milosti a lásce vede k požehnání. Pán Ježíš se modlil za svůj lid, aby byl jedno, jako je jedno on s Otcem. To je požehnaná jednota Božího lidu, kterou Pán svému lidu daroval – na nás nyní, abychom tuto jednotu zachovávali tím, že budeme pravdiví v lásce a tak porosteme do Krista.
Dneska se zaměříme jenom na dva verše textu 1Pa 22,9–10 a ukážeme si na nich pět věcí, které se týkají zaslíbeného syna, pomazaného (= mesiáš = Kristus), krále, Zachránce. Máme před sebou zaslíbení, které bylo dané Davidovi, ale uvidíme, že všechno, co čem je tu řeč, bylo v Božím plánu od věčnosti a Bůh to krok za krokem zjevoval od samotného počátku.
Svědomí je schopnost duše, která nám umožňuje vnímat jednání z hlediska dobra a zla, vnitřní princip, který rozhoduje o zákonnosti či nezákonnosti našich tužeb a činů. Svědomí bylo dobře označeno jako smysl pro morálku, protože odpovídá těm tělesným schopnostem, díky nimž máme spojení s vnějším světem, totiž pěti smyslům: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Člověk má etický instinkt, schopnost nebo morální citlivost, která ho informuje a působí na něj.
Kniha Leviticus má svůj název z řeckého (a násl. latinského) slova leviticos, což znamená patřící levitům, nebo týkající se levitů. Je to velmi zajímavé, protože o levitech jako o zvláštní skupině se v této knize mluví jenom ve dvou verších (Lv 25,32-33). Většinu obsahu knihy tvoří řády a nařízení, které mají co do činění s kněžími, tedy s Áronem a jeho syny, potomky. I oni byli z kmene Lévi, takže to byli lévijci, ale byli zvláštní skupinou, oddělenou pro přímou službu Bohu – jenom oni mohli přinášet oběti a vstupovat do svatyně.
Tento text evangelia především ukazuje, že Josef, domnělý otec a skutečný Kristův pěstoun a Marie, jeho pravá matka, se divili těm věcem, které se děly nad dítětem Kristem hned od jeho narození: Když se narodil, ukázali se andělé a zpívali, přišli pastýři, aby nalezli dítě v jesličkách, podle slov andělů, která jim byla řečena, a nakonec přijeli tři králové, kteří se mu klaněli a obětovali dary. Proto říká Písmo: „Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.“
Byli jsme vykoupeni ze smrti k životu, z prázdnoty života k plnosti života, z marného způsobu života k horlivosti v dobrých skutcích. To je křesťanský život. Je to dílo Ducha svatého, kterého na nás Bůh bohatě vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele (Tt 3,6). Pavel stále dokola zdůrazňuje vztah zdravého učení, vztah evangelia se způsobem života. Kde je život postavený na evangeliu, na víře v Krista, tam to bude vidět na způsobu života.
Ve Starém zákoně máte obrácené lidi, v Novém zákoně také. Staří neobrácení lidé ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; všechen ten přirozený vývoj a pokrok, který tu je, nemění lidská srdce: tělo je tělo. A obrácení ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; je tu rozdíl jen, co se týká světla. A tu, když se vám otvírají oči a díváte se do našeho textu, uvidíte divuplné věci. Ti lidé zde jsou vyslyšeni, a v čem? V tom, zač se modlí. „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ Za to se modlí.
