Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ (Gn 11,6)
Sotva Noe a jeho synové se svými ženami vystoupili z archy, Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je od mládí zlý. A tady je příklad. Jsou jeden lid a mají jednu řeč. Neustoupí od ničeho, co si usmyslí provést. Budou neústupní, zatvrzelí, tvrdošíjní – a v tom všem budou vzdorovat Bohu. Bůh, který je Bohem jednoty, přináší soud rozdělení. Jednota v hříchu vede k soudu, jednota v milosti a lásce vede k požehnání. Pán Ježíš se modlil za svůj lid, aby byl jedno, jako je jedno on s Otcem. To je požehnaná jednota Božího lidu, kterou Pán svému lidu daroval – na nás nyní, abychom tuto jednotu zachovávali tím, že budeme pravdiví v lásce a tak porosteme do Krista.
V osmém verši jsme četli, co je užitečné a na co se mají křesťané soustředit. A v předchozím verši jsme viděli důraz na dobré skutky – takové, které jsou užitečné a které prospívají. V tomto verši jsou popsané skutky, které jsou naopak neužitečné a marné, prázdné, zbytečné, k ničemu. O jaké skutky se jedná – jde o spory, rozbroje a hádky.
Když vidí ten vzácný, slavný chrám, přichází na myšlenku: „Ano, zde je vzácný chrám, ale kde najdu pro ten vzácný chrám tu vzácnou církev?“ To je skutečně něco, a když se začnete takto dívat na Píseň Šalomounovu, pak rozumíte, že Šalomouna vedl Duch svatý. Píseň Šalomounova je vypsání lásky toho nebeského Šalomouna k církvi: Jak má taková církev vypadat? „Krásná jsi, přítelkyně má, není na tobě poskvrny ani vrásky.“ Ano, to je něco, když člověk na trůnu začne toužit po něčem daleko vzácnějším!
Že nikdo jiný než lid Boží nemůže v pravdě posvěcovat Otcovo jméno, plyne už z toho, že nikomu jinému není Otcovo jméno v pravdě a podstatě známé. Lidé sice také nazývají Boha Otcem, ale Bůh se dává poznat, že je Otcem, jen tomu, kdo uvěřil celým srdcem, že Pán Ježíš ho smířil s Bohem. Takovým je učiněno Otcovo jméno známé. Pán Ježíš řekl: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali“ (J 17,6).
Milí čtenáři, máte před sebou další číslo časopisu Soli Deo Gloria, první číslo v novém roce, první číslo čtvrtého roku existence tohoto časopisu. Omlouvám se za zpožděné vydání – od příštího měsíce snad vše poběží, jak má. V tomto čísle najdete tradiční skladbu obsahu, tedy ...
Jaká slova něhy, jaké věty přesvědčování použije Pomazaný, až se za mě bude přimlouvat! „Ježíš Kristus spravedlivý.“ To je nejen jeho charakter, ale i jeho obhajoba. Je to jeho charakter, a je-li tento spravedlivý mým obhájcem, pak je moje věc dobrá, jinak by se jí nezastal. Je to jeho obhajoba, neboť odpovídá na obvinění z nespravedlnosti proti mně tím, že je spravedlivý. Prohlašuje se za mého zástupce a svou poslušnost přičítá na můj účet. Má duše, máš přítele, který je dobře uzpůsoben k tomu, aby byl tvým obhájcem. Nemůže jinak než uspět. Svěř se zcela do jeho rukou.
Žádné zaslíbení není soukromé: nepatří jednomu svatému, ale všem věřícím. Pokud se můžeš, můj bratře, ve víře spolehnout na nějaké zaslíbení a spočinout na něm, je tvé. Tam, kde byl Jákob „osvícen“, kde ulehl a odpočinul si, tam se ujal vlastnictví. Když se unaveně natáhl na zem a kameny toho místa mu posloužily jako polštáře, jen stěží si pomyslel, že tím vstupuje do vlastnictví země, ale bylo tomu tak.
