Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Člověk, kterému Bůh dal milost bezúhonného života, žije v dokonalém bezpečí. Bydlí na výšinách, nad světem, mimo dosah nepřítele a blízko nebe. Má vynikající cíle a motivy a nalézá velké potěšení a blízké společenství. Raduje se na vrcholcích věčné lásky, kde má svůj příbytek.
Dneska se zaměříme jenom na dva verše textu 1Pa 22,9–10 a ukážeme si na nich pět věcí, které se týkají zaslíbeného syna, pomazaného (= mesiáš = Kristus), krále, Zachránce. Máme před sebou zaslíbení, které bylo dané Davidovi, ale uvidíme, že všechno, co čem je tu řeč, bylo v Božím plánu od věčnosti a Bůh to krok za krokem zjevoval od samotného počátku.
Svědomí je schopnost duše, která nám umožňuje vnímat jednání z hlediska dobra a zla, vnitřní princip, který rozhoduje o zákonnosti či nezákonnosti našich tužeb a činů. Svědomí bylo dobře označeno jako smysl pro morálku, protože odpovídá těm tělesným schopnostem, díky nimž máme spojení s vnějším světem, totiž pěti smyslům: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Člověk má etický instinkt, schopnost nebo morální citlivost, která ho informuje a působí na něj.
Kniha Leviticus má svůj název z řeckého (a násl. latinského) slova leviticos, což znamená patřící levitům, nebo týkající se levitů. Je to velmi zajímavé, protože o levitech jako o zvláštní skupině se v této knize mluví jenom ve dvou verších (Lv 25,32-33). Většinu obsahu knihy tvoří řády a nařízení, které mají co do činění s kněžími, tedy s Áronem a jeho syny, potomky. I oni byli z kmene Lévi, takže to byli lévijci, ale byli zvláštní skupinou, oddělenou pro přímou službu Bohu – jenom oni mohli přinášet oběti a vstupovat do svatyně.
Tento text evangelia především ukazuje, že Josef, domnělý otec a skutečný Kristův pěstoun a Marie, jeho pravá matka, se divili těm věcem, které se děly nad dítětem Kristem hned od jeho narození: Když se narodil, ukázali se andělé a zpívali, přišli pastýři, aby nalezli dítě v jesličkách, podle slov andělů, která jim byla řečena, a nakonec přijeli tři králové, kteří se mu klaněli a obětovali dary. Proto říká Písmo: „Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.“
Byli jsme vykoupeni ze smrti k životu, z prázdnoty života k plnosti života, z marného způsobu života k horlivosti v dobrých skutcích. To je křesťanský život. Je to dílo Ducha svatého, kterého na nás Bůh bohatě vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele (Tt 3,6). Pavel stále dokola zdůrazňuje vztah zdravého učení, vztah evangelia se způsobem života. Kde je život postavený na evangeliu, na víře v Krista, tam to bude vidět na způsobu života.
