Boží trpělivost se týká především Boha - je to zdrženlivost, kterou uplatňuje na své skutky prostřednictvím své vůle. Jeho milosrdenství se naopak zcela zaměřuje na stvoření. Boží trpělivost je dokonalostí, která způsobuje, že Bůh strpí velká zranění.
Prosím tě z celého srdce, abys věnoval pozornost předmětu, který před tebe teď předkládám. Neříkej, že moje otázka je příliš osobní. Pokud je tvoje srdce před Bohem v pořádku, není nic, čeho by ses měl bát. Neodbývej moji otázku odpovědí, že své modlitby odříkáváš.
Závěr desátého verše je završením celého oddílu od prvního verše. Je to něco, co je přímo řečeno otrokům, na straně jedné, ale zároveň to patří všem skupinám, které byly v tomto oddíle zmíněné. Svým jednáním máte být ozdobou učení, zdravého učení našeho Spasitele Boha.
Z vrcholu Golgoty, kde Ježíš volá „Je dokonáno!“ (J 19,30), slyším zvolání: „Obrať se, a budeš spasen.“ Ale slyším také volání své duše: „Ne! Podívej se na sebe!“ Ó, dívej se na sebe a budeš ztracen.
Jak máme jako křesťané reagovat na takovou krizi? Odpověď: S vírou se nemusíme bát. Máme se podívat do oka bouře a zeptat se: „Pane, co se mám naučit? Jak mě chceš změnit?“ Následujících osm věcí by nás měl tento děsivý koronavirus naučit nebo by nám je měl znovu připomenout.
Ke čtyřem vlastnostem, o nichž jsme přemýšleli v minulém článku, připojuje Ernie Baker čtyři další a vysvětluje, jak nás pravá spásná víra proměňuje do Kristovy podoby.
Jákob byl milovaný syn své matky. Boží slovo o něm říká, že to byl muž bezúhonný, mírný, spořádaný. Jeho bratr Ezau byl muž pole, lovec, který se rád toulal a hledal svou kořist. Relativně brzy – tedy ve srovnání s Jákobem – když mu bylo 40 let, tak si našel dvě pohanské ženy, s nimiž se oženil a tyto ženy způsobovaly hořké trápení jeho otci i jeho matce.
Věřící se na zemi nemohou pohodlně zabydlet, protože se tu nikdy nebudou cítit doma. Vyznávají, že „jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci“ (11,13). A místo aby nebe vnímali jako vítaný bonus poté, co si užili života tady dole, ukazuje, že věřící po nebi touží. Stýská se jim „po lepší vlasti, po vlasti nebeské“ (11,16).
Charakter proměňovaný mocí evangelia Pána Ježíše Krista se projeví v jednání člověka. Už jsme to viděli na všech skupinách, o nichž jsme mluvili – ať se jednalo o starší muže, starší ženy, mladší ženy nebo mladší muže. Proměněný charakter, Kristův charakter má být vidět i na životě otroka.
Mnohé a různé jsou vztahy, v nichž se Kristus hlásí k věřícímu, a ten jen ztrácí, pokud ho v jediném z nich ignoruje. Kristus je Bůh, Pán, hlava, Spasitel církve. Oficiálně je naším prorokem, knězem a králem, osobně je naším příbuzným-zachráncem, naším přímluvcem, naším přítelem.
Žít jako vyznávající křesťan a přitom nezůstávat v Božím slově, je jako snažit se jet krajinou a nedržet na cestě. Nedokážeš to. Je to jako říkat, že ve skutečnosti nemáš o Boha zájem. Žel, lidé, kteří nemají o Boha zájem, skončí v pekle.
Dojít k poznání, že jsem hlupák, znamená postavit se na práh chrámu moudrosti. Porozumět, že něco je špatně, znamená být na půli cesty k nápravě. Být si zcela jistý tím, že naše sebedůvěra je hříšná a hloupá a je urážkou Boha, je tou největší pomocí k úplnému odhození sebedůvěry a k přivedení duše – v teorii i praxi – k naprostému spolehnutí se na moc Božího Ducha svatého.
Nikdo se nesplete na cestě k Bohu, pokud se rozhodne jít touto cestou. Duch Boží povede ty, jejichž srdce se upínají k Bohu.
