Co teď udělají hipsterské církve, když se kultura posouvá doprava?
V britských církvích se děje něco pozoruhodného. Někteří to nazývají tichým probuzením. Mladí muži – ano, mladí muži – se objevují v evangelikálních církvích po celé zemi. Ne kvůli kávě. Ne kvůli atmosféře. Ne kvůli Wi-Fi. Přicházejí kvůli něčemu hlubšímu: pravdě, smyslu a odvaze.
Vyzkoušeli povrchní sliby sekularismu. Byli svědky morálního chaosu moderní kultury. Viděli prázdnotu nových ateistů. A nyní hledají něco pevného – něco, co se neohýbá s každým závanem ideologie. Chtějí víru, která je volá k pokání, důvěře a pevnému zakotvení v Božím slově.
Je to překvapivý zvrat Boží prozřetelnosti. Po celá léta se mnoho církví – ano, dokonce i evangelikálních – přiklánělo k progresivní ideologii. Zaměňovaly módní trendy za relevanci. Zmizela kazatelna, přišly sedací vaky. Zmizely staré hymny, přišly lo-fi chvály vedené mužem v úzkých džínách a čepici, který broukal něco o „vibracích milosti“.
Kázání bylo nahrazeno přednáškou TED Talk s mlhovým strojem. Bylo tam spousta latte art, ale velmi málo jasného evangelia. Tyto církve si myslely, že „oslovují příští generaci“. Ve skutečnosti však oslovovaly pouze příští doplnění kávy.
Nyní se však situace mění. Z kulturního hlediska se Západ posouvá doprava. Mladší generace – zejména mladí muži – odmítají morální zmatek ideologie woke. Jsou unaveni z toho, že jim někdo říká, že mužnost je toxická, že pravda je relativní a že evangelium znamená pouze „být milý“.
Je ironií, že se objevují právě v těch církvích, které si kdysi myslely, že se musí stát „woke“, aby je oslovily. Co tedy tyto „hipsterské“ církve udělají teď? Budou se ještě více snažit o kulturní konformitu a budou se honit za další progresivní kauzou? Nebo znovuobjeví nefalšovanou sílu evangelia, které nepotřebuje rebranding?
Ale nebuďme samolibí. Nebezpečí zprava je stejně reálné. Některé církve nyní objevují vzrušení z boje v kulturní válce – a užívají si to až příliš. Znáte ten typ: kazatelna se stala politickým pódiem; pastor zní spíše jako moderátor talk show v rádiu než jako pastýř duší. A text kázání pochází z posledního úvodníku v deníku The Telegraph.
Kritizují „levici“, „elity“, „woke“ – a někdy prostě všechny. Možná sklízejí potlesk od svých věřících, ale získávají duše pro Krista? Je snadné přilákat konzervativní publikum kázáním o pobouření, stejně jako bylo snadné přilákat progresivní publikum hlásáním empatie. Ale ani jedno z toho není skutečné probuzení. Je to pouze reakce.
Ano, konzervativní evangelikální církve rostou – a jako konzervativní evangelikál se z toho raduji. Je dobré vidět muže a ženy hladové po pravdě, kteří znovuobjevují autoritu Písma a panství Krista. Ale nezaměňujme kulturní změnu za duchovní probuzení. Hnutí může vypadat jako probuzení, ale pokud nepřináší svatost, pokoru, lásku ke Kristu a srdce pro ztracené – není to vůbec probuzení.
Evangelium není levicové ani pravicové. Není to Labour ani Reform, Demokraté ani Republikáni. Není to protestní transparent ani stranický manifest. Je to Boží moc ke spasení. Volá každého hříšníka – ať už je woke nebo anti-woke, liberální nebo konzervativní – aby zemřel sám sobě a žil pro Krista.
Takže, když se britská kultura posouvá doprava, otázka nezní: „Na kterou stranu by se měla církev postavit?“ Otázka zní: „Postaví se církev opět na úpatí kříže?“ Protože jediná revoluce, na které záleží, je ta, která začala na Kalvárii. Obroda, kterou potřebujeme, není politická, ale duchovní – a začíná, jako vždy, věrným hlásáním evangelia Ježíše Krista.
Přidat komentář