Boží pokrm

• Můj pokrm (Nu 28,2)

Bůh mluví, jako by se sytil prostřednictvím obětního plamene oběťmi svého lidu. Není pochyb o tom, že poslušnost blahoslaveného Pána až k smrti na kříži velmi uspokojovala hlad Otcova srdce (Ef_5,2); a v jistém smyslu jsou naše modlitby a chvály, obětování sebe sama v zasvěcení, dary, které před něj klademe, když je klademe na Kristův oltář, Bohu velmi příjemné. Jsou jeho pokrmem (Žd 13,15-16).

Často o sobě mluvíme jako o lidech lačnících po Bohu. Uvědomujeme si ale dostatečně, že i on lační po naší lásce, po naší oddanosti celým srdcem, po našem společenství s ním? Nemůže to někdy působit jako podnět k modlitbě, když se zamyslíme nad tím, že možná ráno odcházíme ze své komůrky a necháváme Boží touhu neukojenou? Toužil po povznesení naší duše v oddanosti a chvále, které se mu nedostávalo. Přesto, stejně jako za starých časů, přichází ráno hladový Pán hledat ovoce na svých stromech. Příliš často na nich není nic než listí. Příliš zřídka má příležitost říci: „Snědl jsem svůj medový plást i s jeho medem.“

Kdybychom Ježíše skutečně milovali, měli bychom mu ve svých modlitbách, touhách a aktivitách horlivě dávat pokrm a měli bychom intenzivně toužit po tom, aby se nasytil, i když to není především na nás, kdo mu prostírá stůl k hostině. Stačilo by nám vědět, že jeho hlad se sytí láskou svatých nebo radostí nově obrácených, ačkoli my nedokážeme zprostředkovat ani jedno, ani druhé. Ach, jak moc bychom potřebovali tuto nesobeckou lásku k Ježíši, která se na věci dívá z jeho pohledu, zcela bez ohledu na nás samotné!