„Cožpak nás, Pane, neoživíš?“ Má duše, jsi si vědoma svého úpadku? Je tvé chození s Bohem méně časté, tvé city méně nebeské? Přibližuješ se ke slitovnici s menší ochotou, ochabuje tvé společenství s tvým Spasitelem? Je modlitba menší výsadou než dříve? Pulz duchovního života je slabší, neznatelný a nárazový? Chléb života už tolik nechutná? Viditelné, časné a hmatatelné vytlačuje neviditelné a věčné?
To jsou ty staré ideály a teď máte druhý chrám a nové ideály, lid Boží neskonale slavnější. Neboť co připravuje Pán Bůh pro svůj lid? Církev neskonale duchovnější, takže tvoří na světě zároveň království Boží. Možná, že vaše církev nebo naše není království Boží, ale když ta církev bude v takovém rozkvětu, jaký Bůh pro svět připravuje, tak ta církev je zároveň na světě království Boží.
Ukazuje na chlapíka před sebou, ale on sám je o dost větší chlapák. Neměl by se křivému smát, dokud nebude sám rovný, a ani potom. Nerad slyším, když havran křičí na vránu, že je černá. Slepec by neměl vyčítat bratrovi, že šilhá, a ten, kdo přišel o nohy, by se neměl posmívat chromému. A přece je to tak, že shnilá větev praskne první a ten, kdo by měl mluvit poslední, se ozve nejdřív. Rozehnaná prasata obtěžují ostatní, a kdo je plný chyb, ten chyby nachází. O druhých nejčastěji mluví špatně ti, kdo sami dělají nejvíce špatného.
Pro kazatele není těžké najít témata kázání a věci, které by měli lidem předkládat. Naši kazatelé v jednotě nemusí kopat tak hluboko jako filozofové a ti, kteří neustále vymýšlejí něco nového. Základ je již položen a dům, ve kterém jsou uloženy ty nejčistší poklady, je uspořádán do hromad, svazků, balíků, truhel, sklepů i komor. Stačí, aby tam vešel člověk, který má klíč, podíval se na všechno, co komu náleží, a vzal si, co zrovna potřebuje.
Bůh nás volá k tomu, abychom se ponořili do jeho slova a poznali z něj Pána slávy, Původce života a pramen živých vod a pili tuto vodu nyní i navěky. O Boží slovo se můžeme opřít a můžeme na něm stavět, protože je pravdivé. Cokoliv vychází z Boží úst, je pravda. Je to slovo, na které se můžeme postavit, protože Bůh nemůže lhát a jeho Slovo, Bible, odráží tuto jeho charakterovou vlastnost.
Nešťastný hříšník skočí po milosti jako hladová ryba po návnadě. Když je duše prázdná, začne toužit po Kristově plnosti, ale ne dříve. Plné duše se hádají o medové plástve, nejsou pro ně dost sladké, ale hladovému je sladká i každá hořká věc. Člověk, který si je vědom hříchu, se nebude dohadovat o cestě milosti, ale má-li dostat odpuštění, dostane ho hned. Ať už je sebevíc zamlklý, uslyšíte jeho hlas, jak hlasitě volá: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Charles Spurgeon
Kristus je pro svůj lid vším ve všem. On je veškerá jeho síla, moudrost a spravedlnost. Jeho lid jsou jen mraky ozářené sluncem a zalité jeho jasem. On je světlo, které plane v jejich šedé mlze a proměňuje ji ve slávu. Oni jsou jen řemeny, kliky a kola, on je tou skutečnou silou. Oni jsou jen kanál, kalný a suchý; on je zářící život, který jej naplňuje a proměňuje ho v radost.
Existuje jedna věc, kterou můžete jako křesťan udělat a která je důležitější než cokoli jiného. Studium Bible. Někdy se však může zdát, že je to příliš obtížné. Jak si můžeme být jisti, že ji vykládáme správně, když je v ní tolik různých autorů, žánrů a kulturních kontextů? Právě zde přichází na řadu hermeneutika – honosné slovo, které jednoduše znamená metodu správného výkladu Bible.
Pán mi dal příležitost zakusit řev raketových motorů, které hnaly kosmické lodi, v nichž jsem byl připoután, rychlostí přesahující dvacet pět tisíc kilometrů za hodinu, hluboko do vesmírného vakua. Ach, ta vzpomínka na cestování takovou rychlostí během výstupů do vesmíru! Vzpomínám si, jak jsme se dívali dolů, když jsme letěli nad státem Izrael za úplňku, a viděli světla pod sebou ve stejné oblasti zeměkoule, kde žil, zemřel a vstal z mrtvých můj Spasitel.
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Pane O, vaše generace pomalu odchází, že? Vedení našich církví je již většinou v rukou generace, která přišla po té vaší. A zanedlouho přijde řada na nás. Co mohu udělat, abych se na tak obrovskou zodpovědnost připravil?
Na to mohu odpovědět jedním slovem: Čtěte!
Podle Straucha by jeden ze starších mohl být tzv. první mezi rovnými, tedy dle jeho slov „vedoucí mezi vedoucími“ (Biblické staršovství s. 24). Jedná se tedy o muže, který má prvenství ve významu a poslední slovo mezi „sobě rovnými“. A to není nic jiného než přímá cesta k pastorovi/kazateli, který je sice roven všem starším, ale současně je tak nějak také nad nimi.
