Na začátku čtvrtého století se římská říše potácela v obrovském zmatku, na všech stranách čelila nájezdům okolních národů a zmítala se ve víru občanských válek. Také mezi křesťany zuřily urputné boje a to navzdory mnoha pronásledováním, jimž museli čelit (především na přelomu třetího a čtvrtého století za vlády Diokleciána).
Když Kristus stál u Lazarova hrobu, musely mu po tvářích stékat slzy. Prostě čteme: „Ježíš plakal“ (Jan 11,35). Všichni přítomní viděli jeho slzy, ale on necítil žádné rozpaky. Ve 33. verši čteme, že když viděl Marii a její přátele plakat, nijak je neokřikl, neznevážil jejich zármutek, přestože se chystal vzkřísit Lazara z mrtvých.
Viděli jsme tam příkaz k proměně obnovou naší mysli, abychom poznali Boží dobrou vůli (v. 2), že opravdová láska nenávidí zlo definované Bohem a lpí na dobru definovaném Bohem, a že máme povinnost projevovat slovem i skutkem to, co Bůh definuje jako dobro, i tváří v tvář zlu, které je nám činěno. Konkrétně, pomsta patří Bohu, a i když zakoušíme zlo, nemůžeme vykonávat jeho hněv v jeho zastoupení. Když jdeme do Římanům 13, tyto závěry se stávají naším základem pro další studium.
Člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, měl naplnit zemi Božím obrazem – celá země se měla stát Božím královstvím. A tak to také jednoho dne bude. Ale nedojde k tomu skrze fyzické plození potomstva, ale skrze duchovní potomstvo, nikoliv skrze přirozené, tělesné narození, ale skrze nové narození, znovuzrození z Ducha svatého. A to je možné jenom skrze kázání evangelia všem národům až na sám konec země.
„Se mnou … se mnou!“ Rozumějte, takto nás volá Kristus. „Se mnou, a nikam jinam, než se mnou!“ Je tohle skutečně smysl Písně Šalomounovy? Podívejte se do starých biblických výkladů nebo poznámek. Tam se výslovně píše: ‚Kristus chválí ušlechtilost své nevěsty, příjemnost její řeči, její krásu, víru, lásku i její ovoce. Ona pak, protože ví, že on je pramenem všeho dobrého, jej také oslavuje a touží ho mít u sebe.‘ Tak tomu rozuměli naši předkové.
Zdá se, že existuje mnoho nedorozumění ohledně vztahu mezi typem osobnosti a křesťanským životem. J. C. Ryle řekl: „Milost nemění přirozený temperament, když mění srdce.“ To je pravda. V každé osobnosti je něco, co odráží Boží obraz a jasně září ze svatého srdce, a v každé osobnosti je něco, co má svá jedinečná pokušení ke hříchu kvůli porušenosti lidské přirozenosti.
Nevzdělaná populace je pro každý národ nebezpečným a drahým břemenem. Je snadnou kořistí prvního Abšalóma, Catilina, Wata Tylera nebo Jacka Cadea, kteří se objeví, aby ji svedli ke zlu. Ale říkám, že nikdy nesmíme zapomenout, že veškeré vzdělání, které může člověk získat, nezachrání jeho duši před peklem, pokud nezná pravdy Bible.
Ježíš mluví o míru a válce. Silný ozbrojenec střeží svůj palác a všechno, co má, je v bezpečí. Nikdo si na to nedělá nároky, a i kdyby dělal, nic by to neznamenalo. Co získal, to má. Vždyť je silným ozbrojencem. Kdo to je a jaký je ten mír v jeho říši? Toho silného ozbrojence známe. Na světě nemá sobě rovného. Je to satan, mocný vládce ve vzduchu. A jak projevuje svou moc?
Dále říká apoštol: „Vezměte štít víry, abyste jím mohli uhasit všechny ohnivé šípy toho zlého. Vezměte také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo“ (Ef 6,16–17). Těmito slovy apoštol učí všechny věrné Kristovy rytíře, aby se do tohoto těžkého boje plně vyzbrojili Boží zbrojí. Přikazuje vzít štít víry, aby nepřátelé střílející z dálky nemohli člověka zranit. A tím štítem má být víra.
Do tohoto čísla jsem zařadil pár „bojových“ článků – jednak je to hned následující článek Štít víry od našeho vzácného myslitele a radikálního následovníka Pána Ježíše Krista Petra Chelčického. Jedná se o úryvek z jeho knihy O duchovním boji. Této knize bych se rád v následujících měsících věnoval trochu více, aby brzo mohla spatřit světlo světa v novém kabátě, tedy převedená do současné češtiny a tak zpřístupněná dnešnímu křesťanovi. Dále jsou dvě kázání kazatelů, kteří byli současníky, Aloise Adlofa (1861–1927) a Jana Karafiáta (1846–1929).
Bůh nikdy nenechává opravdovou důvěru nevyužitou. Není to meč, který se nosí jen o slavnostních dnech a svátcích, ani není jako staré brnění v londýnském Toweru, které je vyvěšeno, aby se na něj někdo díval; ne, pravá důvěra je určena ke každodennímu nošení a používání a mezi tímto místem a nebem bude zkoušena všemi myslitelnými způsoby. Meč se zlomí, není-li to pravá jeruzalémská čepel, a brnění bude proraženo, není-li pevné a schopné odolat bojové sekeře nelítostného pokušení.
Charles Spurgeon
