Minule jsme se zabývali autismem a dalšími poruchami – skutečnými nemocemi, které jsou však masivně nadměrně diagnostikovány. To vede k tomu, že mnoho lidí ve skutečnosti netrpí nemocí, která je spojována s jejich diagnostickou nálepkou. Klíčovým bodem při pastorační práci s takovými lidmi je zaměřit se na jejich osobní odpovědnost, protože všichni, ať už jsme zdraví nebo nemocní, jsme zodpovědní za své chování.
A uvidíte, že v prvním textu mi záleží hlavně na slovech „položené do jeslí“ a v druhém textu na „pojďte se podívat na místo, kde ležel.“ Ano, spojil jsem to dohromady, ačkoliv první text je vánoční a druhý velikonoční. Jak byste to mohli oddělovat? Co Bůh spojil, to nemáte rozdělovat. Kdyby přišel na svět jen proto, aby si poležel v jeslích, neměli bychom Spasitele. Vy, písmáci, byste měli říci: „My vidíme Velikonoce už v prvním textu.“ Narodil se Spasitel – jak byste v tom neviděli jeho hrob, když vás má vykoupit ze všech nepravostí?
V první kapitole Lukášova evangelia jsou zaznamenané události, které se staly ještě před Ježíšovým narozením. Je zde proroctví, které se týká Krista samotného a také jeho bezprostředního předchůdce, Jana Křtitele. Vyřkl ho otec Jana Křtitele, Zachariáš, těsně po Janově narození. Vyřkl ho nad svým nově narozeným synem, jemuž dal podle příkazu anděla jméno Jan a ukazuje v něm na příchod, původ a poslání Spasitele, jemuž Jan, později nazvaný Křtitel, bude připravovat cestu.
Pán slávy se narodil jako Syn člověka a podle Božího příkazu a lidskými ústy byl pojmenován Ježíš, Spasitel. Je tím, čím je pojmenován. On nás zachraňuje od trestu a viny za hřích – a poté od špatných následků a zlé moci hříchu. To činí pro „svůj lid“, dokonce pro všechny, kdo v něj věří. Je to v jeho přirozenosti, jak vidíme na skutečnosti, že jeho jméno je Ježíš – Spasitel. Stále ho tak nazýváme, protože nás i v těchto posledních dnech stále zachraňuje. Pojďme a zvěstujme jeho jméno mezi lidmi, protože on zachrání i ostatní.
Milí čtenáři, držíte v rukou poslední číslo Soli Deo Gloria v tomto roce. Mockrát vám děkuji za vaši vytrvalou přízeň. Budu rád, když tuto práci podpoříte nákupem některé z námi vydaných knih ideálně prostřednictvím našeho e-shopu, protože jen takto jde celá částka za knihu na účet spolku Soli Deo Gloria. Chtěl bych vás také poprosit, zda byste mohli doporučit časopis dalším křesťanům, které kolem sebe máte.
Podívejte se na matku, jak je opatrná. Pokud její dítě trochu kašle, všimne si toho: určitě si všimne i sebemenší slabosti. S úzkostí sleduje všechny jeho pohyby, aby zjistila, zda chodí správně, zda jsou všechny jeho končetiny v pořádku a zda dokáže dokonale využívat všechny své schopnosti; ale nikdy ji nenapadlo spočítat vlasy na hlavě svého dítěte a absence jednoho nebo dvou z nich by ji nijak zvlášť neznepokojila. Ale náš Bůh se o nás stará ještě více než matka o své dítě – tak pečlivě, že počítá vlasy na naší hlavě. Pohleďte, v jakém jsme tedy bezpečí pod Boží rukou!
Náš Pán nepřišel předčasně ani pozdě; přišel přesně v určenou hodinu a v přesný okamžik zvolal: „Hle, přicházím.“ Nemůžeme zvědavě pátrat po důvodech, proč Kristus přišel právě v tu chvíli, ale můžeme s bázní přemýšlet o této velkolepé skutečnosti.
Děti krále! Je to v dosahu každého, kdo o to usiluje. Druhým narozením se stáváme dětmi Božími, spoludědici s Kristem, a Duch svědčí o našem synovství a učí nás volat: „Abba, Otče!“ Jako děti velkého Krále bychom měli ve způsobu chování a jednání vykazovat známky svého vznešeného původu.
„Neměli žádného utěšitele!“ Takoví lidé existují dodnes. Někteří nemají utěšitele, protože nemají přátele. Někteří proto, že nikdo nerozumí jejich zármutku. Jiní proto, že lidské soucítění nedokáže pochopit jejich utrpení. A další proto, že jsou zdrceni žalem. Pokud jde o útěchu, nic je nedělí od sebevraždy, šílenství nebo zlomeného srdce.
V britských církvích se děje něco pozoruhodného. Někteří to nazývají tichým probuzením. Mladí muži – ano, mladí muži – se objevují v evangelikálních církvích po celé zemi. Ne kvůli kávě. Ne kvůli atmosféře. Ne kvůli Wi-Fi. Přicházejí kvůli něčemu hlubšímu: pravdě, smyslu a odvaze.
Ano, kazatelé by měli kázat o politice, protože všechny oblasti života spadají pod Pánovu vládu (Ef 1,11; Ř 8,28; Ž 103,19). Křesťanský kazatel je povinen mluvit pravdu ve všech oblastech života, a to samozřejmě zahrnuje i politiku. Politika není výjimkou, protože morálka ovlivňuje politická rozhodnutí a jediným základem správné morálky je trojjediný Bůh, Hospodin.
