Mnozí z těch, kteří se dnes zdržují politické účasti, tak nečiní kvůli citlivému, ale kvůli znecitlivělému svědomí. Namísto toho, aby se snažili (možná až příliš úzkostlivě) zůstat svatí a neposkvrnění světem, jsou tito lidé otupělí vůči mnohačetnému zlu, které je ve společnosti všudypřítomné. V těchto případech mohou duchovně znějící aforismy („Tento svět není domov“) sloužit jako chabá zástěrka hříšné apatie.
Evoluční dogma je v naší společnosti považováno za samozřejmost. Říká se nám, že člověk je vrcholem odvěkého vzestupu. Člověk je (v současnosti) tou nejvyspělejší bytostí na planetě, je završením nevyhnutelného neustálého zdokonalování, které začíná u nejjednodušších buněk (či spíše chemikálií) a pokračuje přes mnohobuněčné organismy k savcům a nakonec k primátům, z nichž právě homo sapiens, ten moudrý, je vrcholem.
Velmi málo z tohoto článku je třeba přičíst na vrub Jana Oráče, protože náš služebník, jak mohu říci, obstaral koně a vedl pluh; oráč jen tu a tam práskl bičem, aby lidi neusnuli. „Dvě hlavy jsou lepší než jedna,“ řekla žena, když šla se svým psem na trh. S prominutím, náš služebník je ta žena a jediná rozumná hlava v celé této záležitosti. Je to člověk, který je zvyklý dávat svým lidem mnoho věcí zcela jiného druhu, než je to, co může oráč vytáhnout ze své kapsy. Ale na jeho žádost jsem do jeho myšlenek vložil také několik zdejších přísloví, která, jak říká, jsou „peprná“, což je jeho velmi laskavý způsob, jak to vyjádřit.
Tato hluboká pravda - že Kristus vládne jako hlava církve - má nesmírnou váhu. Nespočet mučedníků obětovalo své životy, aby ji bránilo. Ve Skotsku 17. století se v mlhavých roklích choulili stoupenci smlouvy a v rukou svírali roztrhané bible. Byli pronásledováni za to, že odmítali královské nároky na církev, a tak vzdorně zpívali žalmy a jejich hlasy se nesly ozvěnou přes vřesoviště. Matka schovávající své dítě šeptala o Kristu jako jediné hlavě, i když jí hrozilo vyhnanství.
Takže, moji milí přátelé v Kristu, Pán Ježíš, Boží Syn a Syn člověka, se obrací ke svému nebeskému Otci. A při tom mi vytane na mysl, co je napsáno v listě Římanům 15,4: „Všechno, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno pro naše poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které dává Písmo, čerpali naději.“ To je napsáno pro nás, to se stalo pro nás a všechno, co se stalo, nám chce něco říct. Podívejte se, prosím, do Genesis 20,16, poslední věta: „Sára byla poučena.“ Ano, proto se to stalo, abychom se poučili.
Co je probuzení? Přísně vzato je to obnovení života, který se vytratil, a v tomto smyslu se vztahuje pouze na Boží církev. Ale v běžnějším pojetí je to obrácení zástupů k Bohu. Jako je obrácení obrácením duše k Bohu, tak je probuzení opakováním téhož duchovního procesu v případě tisíců lidí. Je to obrácení ve velkém měřítku. Je to to, k čemu došlo za apoštolů o Letnicích, kdy se pod vlivem jednoho kázání obrátily tři tisíce lidí.
Prorok Izajáš, vyzdvižený a nesený křídly prorockého ducha, překonal celé období mezi ním a zjevením Ježíše Krista v těle. Prorockým okem a pohledem víry zahlédl Krista jako přítomného a ve jménu Božím ho představuje duchovnímu zraku druhých těmito slovy: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy“ (Iz 42,1–3). Matouš tvrdí, že tato slova se naplnila v Kristu (Mt 12,18–20).
Izraelci, i s kněžími a levity, se radují, když se mají vrátit každý do svého města a znovu se ujmout svého dědictví. Ale už se jim nelíbí, když jim Ezdráš říká o nápravě nepořádků. A tak je to s námi lidmi vždycky – jsme rádi, když Bůh odvrátí svůj hněv, ale sami se do změny svých zvyklostí nechceme pouštět. Rádi zůstáváme takoví, jací jsme.
Když se člověk rozhlédne kolem a není zaslepený sobectvím nebo hloupostí, nemůže nevolat: „Povstaň, Hospodine!“ Je zjevné, že Bůh na zemi sesílá své soudy, přesto si však lidé stále zakládají na své moci, přesto se stále chtějí vyvýšit a dosáhnout nebe vlastními silami. Stále víc se rozmáhá hřích, svévole a neurvalost. Zdá se, že celá společnost nějak hrubne. Velmi trefně to popisuje Alan Thomas, psychiatr a starší reformovaného evangelikální sboru v Newcastle v článku Devoluce, nikoliv evoluce.
Fascinuje mě výraz použitý v textu: „Vepíšu svůj zákon do jejich srdce.“ Psát na srdce musí být obtížná práce, ale psát do srdce, do samého středu srdce… Kdo jiný než Bůh to dokáže? Člověk vyryje své jméno do kůry stromu a tam zůstane, a písmena rostou spolu se stromem; ale jak by mohl vyrýt své jméno do srdce stromu? A přece Bůh božsky vryje svou vůli a svůj zákon do samého srdce a přirozenosti člověka!
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Takže říkáte, že i když je můj pastor nudný, musím ho poslouchat, jako bych poslouchal samotného Pána Ježíše Krista!
Ano, přesně tak! Pokaždé, když váš pastor vykládá Písmo, mluví Kristus. Problém je v tom, že ho neslyšíte. Poslouchejte tedy ten druhý hlas, který mluví. Nevydává žádný zvuk. A přesto je ho možné slyšet! Je to možné! Pokud se modlíte a modlíte... a nasloucháte a nasloucháte... a očekáváte a očekáváte... uslyšíte Spasitele, jak promlouvá přímo k vám.
