Vnitřní povolání

• Kdo chce být dohlížitelem, touží po krásném úkolu. (1Tm 3,1)

Před námi jsou dvě slovesa, která popisují první a zásadní charakteristiku mužů, kteří by mohli být těmi, kdo povedou církev. Znovu tady vidíme velké vymezení. Ta slova jsou v ekumenickém překladu „kdo chce … touží…“ Jsou to slova, která se zaměřují na vnitřní povolání člověka, který by teoreticky mohl být vedoucím v církvi.

To první slovo je přeložené (E, B21) slovem „chce“. Tento překlad je trochu bezzubý, bez chuti, všeobecný. Není špatný, ale to originální slovo je mnohem silnější. Další překlady nám mohou pomoci lépe si představit, co se za tím slovem skrývá – baží-li (Pavlík), míří k tomu (Petrů), usiluje (Žilka, ČSP), žádá (KRAL). Vidíme tam chtění, které je aktivní, které jde za svým cílem. A skutečně to použité slovo doslova znamená „natáhnout se po něčem, dosáhnout něčeho“. V Písmu je použité jenom na dvou dalších místech – podívejme se na ně, protože nám to pomůže porozumět, jak toto vnitřní povolání vypadá, jak se projevuje v životě muže. 

• Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. (1Tm 6,10)

Tady je popsaná cesta člověka, který si zamiloval peníze. Z touhy po nich je ochoten udělat cokoliv. Všechny ostatní priority půjdou stranou. Z touhy po nich je ochoten snášet mnoho trápení a dokonce sejít z cesty víry. Tato touha je ono chtění z prvního verše třetí kapitoly. Nemusí znamenat něco špatného, jak ukazuje to poslední použití tohoto slova v Písmu: vede nás ke svědkům víry:

• Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. (Žd 11,16)

Vzpomeňte si na vzorec, který je v jedenácté kapitole Židům – „věřil, a proto jednal“. Ábel věřil, a proto přinesl lepší oběť, Noe věřil, a proto postavil koráb, Abraham věřil, a proto vyšel z Uru… Tato aktivní víra je tu popsaná jako touha po lepší, nebeské vlasti. To je touha, která se bude projevovat na životě člověka, bude vidět na jeho jednání, bude slyšet z jeho slov, projeví se v modlitebním životě, ve službě, ve všem, co takový člověk dělá. 

Takovou touhu být starším rozpoznáme podle toho, že ten muž, který chce být dohlížitelem, už jedná jako dohlížitel, už slouží. Dále se budeme více zabývat tím, co je obsahem služby starších, co je tím krásným úkolem, o němž tady Písmo mluví, ale jestliže muž touží být starším, potom ho uvidíte, jak v církvi slouží – slouží prakticky, slouží kdykoliv a kdekoliv může. Žádná služba pro něj není malá nebo nedůstojná nebo nehodná jeho vznešených tužeb. A to znamená, že ho nejspíš neuvidíte vpředu a všem na očích, ale bude sloužit tak, jak o tom mluví Ježíš, když mluví např. o dávání, o modlitbě nebo o půstu:

• Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost… Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto… (Mt 6,2.4)

Takový muž se modlí za druhé a za sebe, slouží prakticky, roste v poznání Boha a jeho Slova, roste v pokoře a v bázni před Bohem – neroste v sebejistotě a ve vlastní síle, ale v závislosti na svém Spasiteli a na moci Ducha svatého. Takového muže trápí, když vidí, že jsou lidé jako ovce bez pastýře, když jsou lidé zmatení, když nerozumí Božímu slovu, když bloudí nebo hladoví. Jeho srdce je zlomené a touží s tím něco udělat. A takový muž také roste v pokorné službě druhým lidem. Protože to chtění se bude projevovat službou. Možná taková služba nebude na začátku úplně moudrá, ale to je v pořádku – všichni, všichni bez rozdílu potřebujeme růst v moudrosti, v pokoře, v bázni i ve službě. 

Toto chtění je něco, co je v určité míře vlastní všem křesťanům. Ne všichni touží po službě starších, ale v každém křesťanovi Bůh působí chtění i činění toho, co se Bohu líbí (Fp 2,13). Proto každý křesťan slouží druhým. Je to dílo Ducha svatého v nás, jak nás postupně a stále více proměňuje do podoby Pána Ježíše Krista, který nepřišel proto, aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28). 

Nicméně v 1Tm 3,1, je ještě jedno sloveso:

• Kdo chce být dohlížitelem, touží po krásném úkolu. (1Tm 3,1)

Tady je sloveso, které jde ještě mnohem dál než chtění z první poloviny verše. Je to sloveso, které vyjadřuje hlubokou vášnivou touhu. Může být použité pozitivně i negativně. Ježíš velmi toužil jíst s učedníky velikonočního beránka (Lk 22,15). Ale stejně mluví o muži, který cizoloží ve svém srdci, když se s chtíčem, touhou dívá na cizí ženu (Mt 5,28). V našem textu je to touha být starším, a to je touha po krásném úkolu. Touha být pastýřem – tedy ve dne v noci hlídat stádo, rvát se s vlky, starat se o ovce, hledat ztracené, podpírat slabé a káznit svéhlavé. Je to popis hluboké vnitřní touhy. To není něco povrchního, co za chvíli přejde, až přijde něco nového, nějaký nový nápad, nové myšlenky, nové učení… Je to povolání ke službě pastýře. A to je něco, co nemůže udělat žádný člověk, to z člověka neudělá žádný teologický seminář, neudělá to z člověka ani volba jiných lidí, kteří chtějí, aby byl starší. To je dílo Ducha svatého. Pavel to jasně říká starším efezského sboru:

• Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. (Sk 20,28)

Možná se takový muž bude chtít takové touze vyhnout, protože se cítí nedostatečný. Ale kdyby chtěl utéct, bude jako Jonáš, kterého Bůh povolal do služby, ze které nelze utéct. Možná bude muset takový muž dlouho čekat, protože nebude dobře připravený podle toho, jak o tom mluví všechna následující kritéria. Ale toto vnitřní povolání, tato niterná touha způsobená Duchem svatým dává sílu trpělivě čekat a vytrvale se připravovat skrze službu druhým. Jako čekal David, až dostane slíbené království – možná patnáct let. Stal se králem, když mu bylo třicet, ale Samuel ho pomazal za krále jako mladíčka, kterého museli zavolat od stáda. David si nikdy nevzal od Saula, co mu Bůh slíbil, protože měl tuto vnitřní touhu, toto vnitřní povolání, kterému dávalo sílu trpělivě čekat na Boží čas. 

Církev se musí modlit za nové starší. Úkolem stávajících starších je připravit a ustanovit další starší, kteří budou pást stádo. A je to zodpovědnost celého sboru – starších na prvním místě, ale na druhé straně nikdo není z této zodpovědnosti vyňatý. Všichni jsme královským kněžstvem! Všichni se musíme modlit a musíme si sloužit navzájem. A bratři mají zkoumat svá srdce, jestli je Bůh nevolá do své služby. To není věc okamžiku, ale záležitost celoživotního růstu a zkoumání. To je Boží dílo v nás. Jsme Kristova církev, Kristova nevěsta, která má být krásná, svatá, čistá, připravená pro svého nebeského Ženicha. A taková může být jenom tehdy, když se bude sytit zdravým a hutným pokrmem Božího slova, které bude oslavovat Krista. Když jí povedou muži, kteří budou zbožní a kvalifikovaní, kteří budou celým svým životem toužit po tom, aby oslavovali svého Spasitele a Pána, který vykoupil církev svou vlastní krví.