Zákonický duch

Ačkoli se termín „zákonictví“ na stránkách Písma svatého nevyskytuje, je to termín, který se více či méně často objevuje v ústech a v textech Božích služebníků, a my věříme, že správně, pokud je mu dán správný význam a legitimní použití. To se však zdaleka ne vždy děje, protože tomuto slovu je často přisuzován význam, který nemá, a je velmi chybně a nespravedlivě připisováno osobám a věcem. V teologickém jazyce má slovo „zákonný“ zcela odlišný význam než ve slovníku, kde je „legalizovat“ definováno jako „učinit zákonným“ a „legálnost“ jako „zákonnost“. Právě tento etymologický význam tohoto termínu vedl mnoho neznalých lidí k vytvoření mylné představy o něm, když jej teologové používali v úplně jiném a odlišném smyslu. Když v náboženských kruzích slyšíme, že ten či onen člověk „má zákonického ducha“, měli bychom správně usoudit, že je nakažen něčím škodlivým – ale když David zvolal: „Jak miluji tvůj zákon!“, jistě potvrdil „ducha zákona“ ve slovníkovém významu tohoto výrazu.

Z toho, co bylo právě uvedeno, můžeme vyvodit nutnost a důležitost definovat naše pojmy. Co tedy kazatel myslí, když varuje své posluchače před „zákonickým duchem“, tedy když tento pojem používá správně, v náboženském smyslu? Má na mysli, že se musíme mít na pozoru před hledáním v sobě něčeho, čím bychom se mohli chlubit před Bohem; před důvěrou v jakékoli naše vlastní výkony, abychom získali Boží uznání; před považováním jakýchkoli našich skutků za záslužné nebo zasluhující něco dobrého od Nejvyššího Boha. Přesně to dělali farizeové; přesně to dělají oklamaní papeženci, kteří si myslí, že si Boží přízeň zaslouží svými dobrými skutky – a že na základě toho budou Bohem ospravedlněni. Takový nesmyslný egoismus se však zdaleka neomezuje pouze na papežence, i když ne všichni ho tak otevřeně přiznávají, ba mnozí si ani nejsou vědomi takové šílenosti a domýšlivosti, neboť srdce je nesmírně klamné a jeho působení je často skryto před naším vědomím.

Bylo správně řečeno, že všichni lidé jsou „ve své podstatě zákoničtí“. Není se čemu divit, když uvážíme, že hřích tak zatemnil lidské chápání a zaslepil jeho úsudek, že nazývá temnotu světlem, otroctví svobodou a dobro zlem. Padlý člověk, který je zcela pod nadvládou ďábla, je naplněn pýchou. Místo aby se pokořil pod mocnou rukou Boží a přiznal svůj zkažený stav, je naplněn radostí a pošetile si představuje, že nejenže může činit to, co se Bohu zalíbí, ale že dokonce může učinit Boha svým dlužníkem, takže spravedlnost bude vyžadovat, aby ho Bůh odměnil za jeho vynikající výkony. Ačkoli přirozený člověk není zbaven morálního cítění a svědomí natolik, aby si neuvědomoval, že alespoň v určitých ohledech selhává v plnění svých povinností, je přesto tak oklamán svým zlým srdcem, že dochází k závěru, že jeho dobré skutky daleko převyšují ty zlé, a proto má nárok na příznivé zacházení.

Vzhledem k faktům uvedeným v předchozím odstavci by nás nemělo překvapovat, že přirozený člověk – každý člověk, který není znovuzrozený – zneužívá morální zákon. To, co bylo dáno za účelem odhalení nevýslovné svatosti Boha, člověk proměňuje v nástroj k prosazování své vlastní spravedlnosti. To, co bylo dáno, aby člověku poskytlo poznání hříchu, člověk zneužívá jako prostředek k prohlašování své vlastní dobroty. To, co je určeno k tomu, aby si člověk uvědomil svou duchovní bezmocnost, převrací v nařízení, které mu umožňuje uplatňovat svou vlastní sílu. To, co má sloužit jako cesta ke Kristu, člověk překrucuje na útočiště, ve kterém se před Kristem skrývá. Ačkoli je zákon duchovní a člověk tělesný, ačkoli je zákon svatý a člověk zkažený, ačkoli zákon před ním staví standard dokonalosti, kterého žádné padlé stvoření nemůže dosáhnout – přesto jsou nezachránění tak oklamáni svými vlastními srdci a tak svedeni satanem, že si představují, že mohou splnit požadavky zákona natolik, že se nemají čeho bát – a je nemožné je zbavit iluzí, dokud se v nich neodehraje zázrak milosti!

Zde je tedy „zákonictví“ ve své nejryzejší podobě, zbavené veškerého přetvářky. Sestává z ducha nezávislosti, soběstačnosti a sebespravedlnosti. Odmítá uznat, že člověk je padlý, zkažený, ztracený hříšník, „bez síly“, bez jiskry duchovního života. Odmítá uznat, že člověk je naprosto neschopný se sám uzdravit, zlepšit se, udělat cokoli, co by mohlo najít uznání u svatého Boha, který nenávidí hřích. I ti, kteří naslouchají zdravému kázání, kteří mají inteligentní znalost těchto vážných pravd, kteří se hlásí ke své víře v ně, ale zůstávají ve svém neobnoveném stavu, nemají ani nejmenší duchovní pochopení těchto pravd a jejich srdce nesouhlasí s jejich pravdivostí. Ačkoli čtou v Božím slově: „Ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘“ (Ř 3,20), nevěří tomu, ale pokračují ve svých marných pokusech dodržovat zákon, aby byli ospravedlněni Bohem. Duch zákonictví je spoutává jako ocelové okovy.

Stejným způsobem duch zákonictví způsobuje, že každý neobrácený posluchač přijímá pokřivené evangelium. Ačkoli evangelium přesně odpovídá naléhavé potřebě padlého člověka, zdaleka neodpovídá jeho pyšnému srdci. Vyzývá ho, aby „pohlédl na Beránka Božího“, ale aby tak mohl učinit, musí odvrátit pohled od sebe sama, to znamená, že se musí zříci sebe sama, zapřít sebe sama, zavrhnout veškerou „domnělou dobrotu“ v sobě – a to je něco, k čemu není ani zdaleka ochotný. Evangelium je zjevením čisté milosti, svrchovaného milosrdenství, nezasloužené přízně – nabízí obohacení duchovních chudáků, oděv pro duchovně nahé, spasení hříšníků zasluhujících peklo – ale to je něco, co sebevědomé a nezávislé srdce padlého člověka nemůže tolerovat! Jen málokdo je však natolik upřímný, aby otevřeně přiznal svou antipatii k Boží milosti; spíše mnozí předstírají, že ji obdivují, a prohlašují, že ji přijímají. Ve skutečnosti však stále důvěřují svým vlastním náboženským skutkům a Krista pouze využívají jako kompenzaci svých nedostatků. Ve skutečnosti věří v milost plus skutky, Krista plus něco ze sebe samých.

I samotní křesťané mají v sobě stále zakořeněné zákonictví a jsou do větší či menší míry nakaženi duchem sebespravedlnosti až do konce svých dnů. Ačkoli v nich bylo vykonáno božské dílo milosti, které jim umožňuje vidět, cítit a vědět, že jsou zkažená, znečištěná a ohavná stvoření – což je vede k tomu, že se přimknou ke Kristu, jak je jim představen v evangeliu, a vrhají se na něj jako na svou jedinou naději, svého vysvoboditele, svého všeho schopného spasitele – pýcha v nich stále působí, a proto jsou připraveni naslouchat některým satanovým lžím a představovat si, že jsou nyní sami o sobě něčím víc, něčím lepším než pouhými hříšníky, kteří si zasluhují peklo.

I když jsou křesťané uchráněni před tak strašlivými projevy zákonictví jako Galatští, tento „kořen zákonictví“ neustále přináší své odporné a jedovaté ovoce, ačkoli si toho většinou vůbec nejsou vědomi, protože jeho působení je velmi rafinované a skryté. Kdykoli jsme spokojeni sami se sebou a svými výkony, působí v nás zákonický duch. Kdykoli si méně uvědomujeme svou hlubokou potřebu Krista, zmocňuje se našeho srdce v té míře pýcha. Kdykoli máme pocit, že Bůh ve své prozřetelnosti s námi zachází přísně, a ptáme se: „Co jsem udělal, že si zasloužím takové trestání?“, ovládá nás duch sebespravedlnosti. Kdykoli chováme vůči Bohu zášť, protože neodpovídá na naše modlitby tak rychle nebo tak úplně, jak si myslíme, že by měl, dopouštíme se tohoto hříchu. Měli bychom být vděční, že se vůbec snižuje k tomu, aby nás vyslyšel! Kdykoli nás zraní, že nás spolukřesťané přehlížejí a neprojevují nám úctu, na kterou máme podle svého názoru nárok, je to jasný důkaz, že si o sobě myslíme víc, než bychom měli. „Vaše chlubení (ať už má jakoukoli podobu) není dobré. Nevíte snad, že trochu kvasu prokvasí celé těsto?“ (1K 5,6). Trocha „zákonictví“ nebo sebespravedlnosti poskvrní celou duši a zarmoutí Ducha Božího.