Reformace č. 71
Potřebuji vědět, že svou cestou dělám radost Pánu. I potom budu mít nepřátele, ale nejspíš to bude právě proto, že snažím dělat to, co je správné. Ale pohleďte, jaké je to zaslíbení!
Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. (Gn 7,19–20)
Čtyřicet dní se zvedaly vody na zemi. Zvedly archu, takže plula po hladině vod. Zvedly se tolik, že přikryly nejvyšší hory, které tehdy pravděpodobně nebyly tak vysoké. Vody byly patnáct loket nad nejvyšším vrcholem. Kde se vzalo tolik vody? Ta voda tady pořád je. Kdyby se úplně zploštil povrch země, vyrovnala se dna oceánů a snížily se hory, celý povrch země by pokrývala voda do výše tří kilometrů. Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země. Doslova a do písmene to Bůh smetl. Tohle je popis strašlivého soudu. Cokoliv bylo na suché zemi, co mělo v chřípí dech ducha života, pomřelo. Přesto Bůh určil místo a prostředek záchrany – pro starý svět to byla archa, pro nás je tou archou Pán Ježíš Kristus.
Potřebuji vědět, že svou cestou dělám radost Pánu. I potom budu mít nepřátele, ale nejspíš to bude právě proto, že snažím dělat to, co je správné. Ale pohleďte, jaké je to zaslíbení!
Dnes světlo reformace viditelně pohaslo. V důsledku toho se slovo „evangelikální“ stalo široce chápaným pojmem a současně ztratilo svůj význam. Hrozí nám ztráta jednoty, která byla budována po staletí. Kvůli této krize a pro naši lásku ke Kristu, Jeho evangeliu a Jeho církvi usilujeme o obnovu naší věrnosti k ústředním pravdám reformace a historického evangelikalizmu. Tyto pravdy nehájíme kvůli jejich postavení v našich tradicích, ale proto, že věříme, že jsou ústředním bodem Bible.
Na začátku osmého století před Kristem zapsal Bůh skrze proroka Izajáše slova o trpícím služebníkovi (Iz 53). Izajáš prorokoval o Kristu. 53. kapitola je vrcholnou výpovědí o Hospodinovu služebníku, o Božím pomazaném, o vykupiteli z hříchů, o beránkovi, který snímá hříchy světa. Bůh zaslibuje, že vyvede svůj lid ze zajetí, z hněvu a prokletí, že ho vyvede z Babylóna (viz Iz 52,10–12).
Situace, ve které jsme se všichni ocitli a která výrazně zasáhla naše životy, je výjimečná a pozoruhodná v tom, že zasáhla úplně celou naši společnost a dokonce v podstatě stejným způsobem celý svět. Nás, věřící v evangelium Pána Ježíše Krista, by tato situace příliš překvapit neměla.
Než jsme se stali křesťany, žili jsme ve lži, kterou had – Satan obelhal Adama s Evou v zahradě Edenu: Budete jako Bůh. Celý svět se točil jenom kolem nás – a možná to tak nebylo v té vnější realitě, že by všichni kolem nás skákali, jak my jsme pískali, ale zcela jistě to tak bylo v té vnitřní realitě – v naší mysli.
Když autor Listu Židům jmenuje celou řadu příkladů lidí, kteří žili a zemřeli ve víře, krátce se mezi nimi zmíní o Izákovi, Jákobovi a Josefovi. Připomíná události, které se v jejich životech odehrály krátce před smrtí každého z nich.