Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Úsměv, prosím. Kdo z nás tu větu má rád? Většinou ji pronese někdo, kdo na nás zrovna míří fotoaparátem, nebo dnes spíš mobilem. A vy víte, co bude následovat. Nepovedený úsměv, nepovedená fotka, která bude kolovat po rodině ve WhatsAppu nebo na Messengeru, nebo nakonec skončí příští rok i v kalendáři. Protože v rodinných kalendářích nekončí jen ty nejkrásnější fotky, ale i ty nejtrapnější, ať je prý na co vzpomínat.
Vstoupili jsme do nového roku. Co to pro nás znamená? Nová očekávání, nová předsevzetí? … nebo obavy, strachy, úzkosti? … anebo nic zásadního, jen opět změna čísla v kalendáři? S každým novým rokem se před námi otevírá taková „terra incognita“, země neznámá. Rádi bychom věděli, co se na nás chystá. Snažíme se to odhadnout nebo spočítat. Dalo by se říct, že v nás zápasí Naděje a víra versus beznaděj a strach.
Je to vůbec možné, aby takový utrápený a usoužený Jób a taková rozbitá církev měli dobrou naději? Sami nechtěli věřit: Bylo nám jak ve snu. Jóbovi žehnal Pán Bůh k posledu více než po celý jeho život. To jsou Boží fakta.
Elíhú viděl, jak velmoži země utlačují potřebné, a jejich panovačnou tyranii vysvětloval tím, že zapomínají na Boha: „Nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Stvořitel?“ Jistě, kdyby mysleli na Boha, nemohli by jednat tak nespravedlivě. A co hůř, pokud Elíhúovi dobře rozumím, stěžoval si, že i mezi utlačovanými dochází ke stejnému odklonu srdce od Hospodina – volají kvůli paži mocných, ale běda, nevolají k Bohu, svému Stvořiteli, ačkoli on ke všem takovým přistupuje milostivě a vykonává spravedlnost a soud kvůli všem utlačovaným.
Máme před sebou jeden z Davidových žalmů, v němž je vyjádřena dětská důvěra v Boha. Mluví se tu o Bohu, který aktivně vysvobozuje, který je živý a působí. Počítáme s Bohem, který je aktivní a zasahuje do našich životů? Věříme, že Bůh jedná, že aktivně působí ve všech věcech tohoto světa, že sestupuje shůry, vlamuje se do našeho světa, do našich životů, do našich okolností?
Hospodinovi vykoupení už nyní chválí jeho jméno, oslavují jeho velebnost, radují se z jeho velikosti a těší se v jeho světle. Boží děti zpívají k Boží oslavě, jejich srdce přetéká vděčností a jejich jazyk plesá, protože poznali Pána a zakusili jeho milost, vyznali ho jako Pána a byli zachráněni pro věčnost.
