Věrné biblické kázání není vždy snadno k nalezení. V některých církvích se Bible sotva otevírá, natož aby se z ní kázalo. A i když se káže, jak můžeme vědět, že to, co se děje, je podle Božích měřítek věrné a užitečné? Věci jako naše pocity nebo například zaplněné lavice nejsou dobrým barometrem.
Neměli bychom hřešit v naději, že se nám to podaří utajit. I kdybys to zatajil před všemi ostatními, můžeš to zatajit před vlastním svědomím? Jak někdo dobře řekl: „Co je ti platné, že nikdo neví, co jsi udělal, když to víš sám? Co prospěje tomu, kdo má svědomí, které ho obviňuje, že nemá nikoho, kdo by ho obvinil, kromě sebe samého? Sám sobě je tisícem svědků.“
Duch člověka je stvoření velmi citlivé, vnímavé a plaché: oko těla není tak citlivé na dotek, nerv těla není tak citlivý, když se do něj píchne, jako je duch člověka při sebemenším dotyku Božího rozhořčení. „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14). Jiné vnější rány na těle způsobené buď člověkem, nebo Bohem jsou snesitelné, ale to, co se bezprostředně dotýká lidského ducha, je nesnesitelné. Kdo to může snést nebo vydržet?
Evangelium je odpovědí na otázku hříchu, je odpovědí na všechny problémy našich životů, evangelium je odpovědí na problém světa kolem nás, evangelium je dostatečnou odpovědí na prázdnotu lidské duše, je to dobrá zpráva, která přináší uspokojení, odpočinutí, radost, pokoj – a to ne jenom na chvilku, ale navěky.
Bárak, muž, ačkoli byl povolán do války, neměl příliš odvahy bojovat, ledaže by s ním šla Debora, a tak Hospodin rozhodl, že to bude ženská válka. Tím pokáral mužovu liknavost, získal pro sebe větší slávu a uvalil větší hanbu na nepřátele svého lidu. Pán může stále používat slabé nástroje.
V dnešním relativistickém postmoderním světě může jediné slovo zastavit Kristova vyslance: tolerance. Žádné soudy nejsou povoleny. Žádné „vnucování“ osobních názorů. Všechny názory jsou stejně platné. Pokud jsou všechny názory stejně platné, potom názor, že křesťané mají ohledně Ježíše pravdu a Židé se mýlí, je stejně platný jako názor, že Židé mají pravdu a křesťané se mýlí. To je však v beznadějném rozporu. Obojí nemůže být pravdivé.
Hlavní zodpovědností vedoucích v církvi je učit lidi Boží slovo. Mají ho číst a používat, protože Boží slovo „je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2Tm 3,16–17). Pán Ježíš používal Boží slovo, apoštolové zůstávali ve Slově a v modlitbách, církev zůstávala v učení apoštolů.
„Již přijímá odměnu ten, kdo žne.“ Tedy žeň je odplata? Za co? Nu, nějakou práci jste měli! Když on rozséval a žal, bylo to dobré, ale jak, když on rozséval a nežal, pak to bylo také dobré? „Kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu.“ A Pán Ježíš myslí na věci duchovní. Ať žal nebo nežal, když rozséval, má svou radost a nikdo mu to nevezme, neboť ten nebeský Pán to všechno promyslel.
Království Boží je jedinovláda, kde všude a ve všem rozhoduje jedině a právoplatně Boží vůle. Jestliže pak Boha a jeho jednorozeného Syna nazýváme králem, ale nečiníme jeho vůli, přikládáme mu pouze titul, který pro nás nemá žádnou cenu. Král, jehož vůle se neplní, je král zbavený trůnu. Království, v němž jediná vůle nevládne, padne rozerváno a zpustne (Mt 12,25).
Élí byl veleknězem Božím a soudcem Izraele. Jeho synové, kněží ve stánku, okrádali lidi a smilnili se ženami, které konaly službu u stanu setkávání. Élí o tom všem věděl – ale ani jako otec ani jako velekněz ani jako soudce nezasáhl. Pouze napomínal své syny a říkal jim, že hřeší proti Bohu, nejenom proti lidem. To řekl, a odešel.
Kdo podle Boha pokorně mluví na základě pravdy, je ovce. Ale kdo proti pravdě rouhavě vyje, totiž proti Bohu, je vlk. Duchovně jsou tu tito tři falešní proroci: tělo, svět a ďábel. První falešný prorok je tělesná žádost. Ta slibuje rozkoš a oplácí věčnou hořkostí. Druhý falešný prorok je lakota světa. Ta slibuje majetek a nakonec odplácí chudobou. (Příkladem je onen boháč, který si řekl: „Teď máš velké zásoby na mnoho let.“ – Ale jeho slova byla bláznovstvím.) Třetím falešným prorokem je ďábel, čili světská pýcha.
Hospodin je ze své podstaty štědrý, dávat je jeho potěšení. Jeho dary jsou nadmíru vzácné a dává je stejně ochotně jako světlo slunce. Svým vyvoleným dává milost, protože si to přeje, svým vykoupeným ji dává na základě své smlouvy, povolaným na základě svého zaslíbení, věřícím, protože o ni usilují, a hříšníkům, protože ji potřebují. Dává milost hojně, včas, neustále, ochotně a svrchovaně, přičemž hodnotu dobrodiní dvojnásobně zvyšuje způsobem jeho udělování.
