Dobrý den. Pokoj vám a milost. Dneska společně začneme opět studovat knihu Genesis. Minule jsme si zopakovali prvních jedenáct kapitol této knihy, ukázali jsme si nejdůležitější události, viděli jsme, jaký Bůh se nám dává poznat hned v prvních kapitolách Bible. Připomněli jsme si také velké zbožné postavy prvních kapitol knihy Genesis – Ábela, který přinesl Bohu lepší oběť než jeho bratr Kain.
Měla jsem rušný den před sebou; dohlédnout na obyčejné pečení sobotní a přípravu nedělního oběda, dohlédnout na úlohy svých dítek a vyzkoušet je, připravit jim čisté šaty a opravit celý košík jejich punčoch. Má mysl byla nějak rozptýlena těmito starostmi a těžko jsem pokračovala ve svých pracích pro své pohnutí ráno. Ale naučila jsem se aspoň čelit a bojovat proti takové roztržitosti, místo abych utíkala z bojiště, jak jsem činívala. Má víra v modlitby, mé útočiště v nich, stává se čím dále tím více základem mého života, a věřím s jedním mužem lepším a moudřejším, než jsem sama, že pouze modlitby stojí mezi mojí duší a nejlepšími dary Božími; jinými slovy, že mohu dostat a obdržím vše, za co žádám.
O jednoduchosti v kázání bych měl být schopen svým čtenářům něco málo říci především díky svým zkušenostem. Má služba začala před 45 lety na jedné venkovské farnosti, kde jsem strávil podstatnou část své služby tím, že jsem kázal zemědělcům a jiným pracovníkům. Moc dobře znám onu velkou obtíž, kterou je udržení pozornosti těchto posluchačů a ujištění se, že všemu dobře rozumí. Po stránce jazyka a formy kázání bych mnohem radši kázal pro Oxford nebo Cambridge, pro spolky prvotřídních právníků nebo pro komory parlamentu než pro zemědělsky orientované shromáždění v parném letním odpoledni. Slyšel jsem o zemědělci, který si užívá neděli více než ostatní dny v týdnu a na otázku proč, odpověděl: „Protože si pohodlně sedím v kostelní lavici, dám si nohy nahoru, vypnu hlavu a hezky si zdřímnu.“ Někteří mí mladší přátelé ve službě mohou být jednoho dne také povoláni kázat do obdobného shromáždění a byl bych velmi rád, kdyby mohli využít mých poznatků.
Nejzásadnější charakteristika člověka je to, co uctívá. To, co uctíváme, ukazuje, kde budeme trávit celou věčnost. V skutečnosti, být křesťanem znamená, uctívat Boha, nejen zde na světě, ale v nebi na věky! Ve skutečnosti, člověk nemůže uctívat Boha v nebi, když ho neuctívá během svého pozemského života.
Církev jsou lidé, nikoliv budovy nebo organizace, ale jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím. Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka a podle toho vypadá jejich život. A tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali velikost svého Boha a Vykupitele. Díky Bohu nejsme odkázaní na své vlastní představy o církvi, ale máme podle čeho se zařídit.
Názory na jednotlivé detaily našeho textu lze počítat na desítky, ale pokud jde o celkový výklad, hlavní názorové skupiny jsou v podstatě čtyři. Dvě z nich lze podle mne bez dlouhých diskuzí odmítnout, protože jsou v rozporu s mnoha jinými částmi Písma. Druhé dvě mají něco do sebe, podle toho, se kterými problémy jste ochotni žít. Pokusím se vysvětlit, proč mi názor, pro který jsem se rozhodl, dává nejlepší smysl.
Otcové i matky mají zodpovědnost učit své děti Božímu slovu a Božím cestám. Ale kromě toho je každý křesťan zodpovědný za to, aby svědčil o naději všem, kteří by se ho ptali, aby vysvětloval evangelium těm, kteří ho neznají. A v tomto smyslu je každý křesťan povolán k tomu, aby vyučoval druhé lidi. Víme, že všichni nemají stejné poznání a stejné porozumění, ale každý má vysvětlovat evangelium tak, jak mu rozumí a jak se to učí od svých starších ve svém sboru.
Zkouška člověka v období Mojžíšova zákona prokázala dvě věci: zaprvé, že je „bezbožný“; zadruhé, že je „bezmocný“ (Ř 5,6). To jsou však negativní věci (a i ta následující je negativní). Římanům 8,7 zmiňuje třetí rys strašlivého stavu člověka, totiž to, že je „v nepřátelství vůči Bohu (ČSP)“. To se ukázalo, když Boží Syn přebýval třicet tři let na této zemi. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,11). A nejen to, On byl také „v opovržení, kdekdo se ho zřekl“. Ba ještě k tomu Ho nenáviděli „bez příčiny“ (J 15,25). A nedokázali svou nenávist utišit, dokud Ho neodsoudili k smrti jako zločince a nepřibili Ho ke kříži. Pamatujte, nebyli to jen Židé, kdo vydal Pána slávy na smrt, ale také pohané. Proto Pán před svou smrtí řekl: „Nyní je soud nad tímto světem“ (J 12,31), ne jen nad Izraelem. Tady skončila zkušební doba člověka.
Jak daleko může člověk dojít na cestě do nebe a přesto zůstat „skoro-křesťanem“? Můžeme vidět dvacet různých kroků:
Člověk může mít mnohé poznání – a přesto může být skoro-křesťan.
Člověk může být skvěle duchovně obdarován – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může hluboce oddaný náboženství, může mít vnější formu zbožnosti – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může zajít daleko v oddělení se od hříchu – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může nenávidět hřích – a přesto může být skoro-křesťanem.
Když jsme byli uprostřed své radosti nad Jakubem a Helenou a nad zářivou budoucností, jež zdála se otvírat před námi, přišel Jakub jednoho dne domů velmi nemocen. Arnošt byl naštěstí doma a přispěl mu ihned svou pomocí. Avšak nemoc byla od samého počátku tak prudká a řádila s takovou neúprosnou zuřivostí, že žádné prostředky neměly účinku. Zdá se mi i dnes být všecko spleteno v mé mysli. Připadá mi, že to byl tehdy náhlý skok ze zdraví, radostí kypícího, do krátkého avšak strašlivého zápasu o život, provázeného vzápětí hroznou tajemnou záhadou a klidem smrti. Je možné, tážu se ještě sama sebe, aby čtyři krátké dny způsobily událost, jejíž následky bude cítit nekonečná léta? Ubohá matka! Ubohá Helena!
„Neboj se! Jen věř!“(Lk 8,50)
