V úvodním článku této série (Vynášejte na světlo skutky temnoty), která se zabývá současnou krizí spojenou s koronavirem, jsme si ukázali, že jednou z věcí, které křesťané mají dělat, je vynášet na světlo skutky temnoty (Ef 5,11). Týká se to na prvním místě nás samotných, na druhém místě místní církve, a následně to pokračuje do světa, v němž žijeme. To je jeden ze způsobů, jak mají křesťané být světlem a solí světa.
… oblíbil si Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. (Ž 1,2)
Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije! To je radostná zpráva, která osvěžuje naše srdce. Je to zpráva, kterou si stále opakujeme a kterou chceme stále slyšet. Je to ta nejlepší zpráva, protože náš Vykupitel je živ a svým vzkříšením potvrdil, že Bůh přijal jeho oběť smíření a za hříchy všech, kdo v něj věří, bylo jednou provždy zaplaceno.
Druhá polovina 35. kapitoly je svědectvím o bolesti v životě Božího muže. Je to další zkouška Jákobova charakteru. Není první a rozhodně není ani poslední. Klade před nás otázku po opravdovosti našeho života s Bohem. Proč následujete Boha? Proč věříte Bohu? Proč ho uctíváte? Proč chcete mít vztah s Bohem?
Autor Listu Židům se obával, že někteří z jeho čtenářů ze závodu vypadnou, protože těžce nesou Boží přísnou výchovu. Spojka „proto“ (12,12) souvisí s tím, co právě řekl, totiž že potřebují snášet Boží výchovu, protože vyvěrá z jeho lásky a slouží „k našemu užitku, abychom získali podíl na jeho svatosti“ (12,10 NBK). Vztahuje se také zpět k tomu, že se potřebujeme upírat zrak na náš největší vzor, na Ježíše, „který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž“ (12,2 KMS).
Verš, který dnes máme před sebou, je na jednu stranu velmi jednoduchý. Ale zároveň můžeme říci, že to je verš, který je velmi hluboký a plný významu, plný slávy. A celý tento verš mluví o našem spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Mluví o očekávání Krista, o naději v Kristu, o slávě Ježíše Krista a o Božství Ježíše Krista.
Tak my i všichni lidé světští kolem nás připouštějí, že je dnes první den velikonoční, ale o to nám nejde. Jde o to, zda máte Velikonoce vy, zda mám Velikonoce já. Co to je? To není jen ta pěkná upomínka, že Pán Bůh vyvedl tenkrát a tenkrát ten svůj lid izraelský z otroctví egyptského. Je to sice pravda také a bylo to něco slavného, ale co z toho mám já? Já pojímám věci zcela jinak: Mít Velikonoce znamená mít velikou radost z těch velkých Božích fakt, která se stala v můj prospěch.
Jistě všichni víte, moji milí přátelé, na koho myslel prorok Izajáš v tomto místě. Není to nikdo jiný než náš velký, drahý Pán Ježíš Kristus. Toto nebylo napsáno po jeho smrti na kříži ani krátce předtím, když se již mohlo předpokládat, co se s ním stane. Ne, to bylo napsáno přibližně 750 let před jeho příchodem na svět. To mějme obzvláště před očima.
 |
Březen 2021 | Ročník 2 | Číslo 5Pro církev reformovanou a stále se reformující.PDF * * * MOBI * * * EPUB * * * ekniha * * * HTML Můj milý je můj a já jsem jehoJestli je v Bibli nějaký šťastný verš, musí to být tento: „Můj milý je můj a já jsem jeho“ (Pís 2,16). Ta slova jsou natolik pokojná a plná jistoty, naplněná štěstím a spokojeností, že by mohla být právě tak napsaná stejnou rukou, která napsala žalm dvacátý třetí. Tyto verše se kochají tím, který hodinu před tím, než šel do Getsemane, řekl „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám“ (J 14,27) a „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“(J 16,33). Ať nám znovu zvoní ten stříbrný zvonek, jehož noty jsou tak lahodné: „Můj milý je můj a já jsem jeho.“ Charles Haddon Spurgeon |
On neušetřil svého vlastního Syna ... jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32)
Drahý Pane, prsty víry se dnešního rána radostně dotýkají kláves této zvonkohry a jásavě rozeznívají sladké tóny k chvále tvého milostivého jména!
„On neušetřil…!”
„Jak by nám nedaroval!”
Ohledáváme-li knihy v měšťanských domácnostech chované co do rázu jich, pozorujeme, že za celé XVI. století nejčastěji vyskytují se v inventářích biblí. V tom se tedy podobá toto století předešlému. Jsou lidé chudičcí, svršků mají pramálo, ale Bibli u nich najdeš. Což chudý, několikařádkový je inventář pražského hrnčíře Kropáčka r. 1570 – ale Bibli velikou vázanou, hrnčíř měl! Vezmi do ruky nejstarší inventáře kouřimské z r. 1515, vezmi seznamy turnovské z doby bělohorské, z obou jde najevo, že za vši tu dobu mnoho bylo domácností, v nichž všecka librář byla jen Bible.
Toto je úvodní text série, ve které se chci zamyslet nad současným stavem společnosti a církve a nad tím, jak má být církev světlem a solí ve společnosti. Jistě všichni rozumíme tomu, že nemůže být solí, když splyne s okolní společností – to by byla nejspíš jako sůl, která ztratila svou slanost a nehodí se k ničemu, takže se vyhodí ven a lidé po ní budou šlapat (Mt 5,13).
