Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, který spočíval v opravdové svatosti. Na jeho svědomí nebyla žádná skvrna viny, ani na jeho srdci žádná skvrna zkaženosti.
Celá jeho duše byla v souladu s neposkvrněnými scenériemi ráje, v jehož zákoutích se procházel v nerušeném přátelství s Bohem.
Svatí mají lidem ukazovat cestu svatým vlivem: nemají být chvostem, aby je druzí tahali sem a tam. Nesmíme se podřizovat duchu doby, ale musíme nutit dobu, aby vzdávala hold Kristu. Je-li Pán s námi, nebudeme se dožadovat tolerance pro náboženství, ale budeme se snažit posadit je na trůn společnosti. Cožpak Pán Ježíš neučinil svůj lid kněžími? Bezpochyby mají vyučovat a nesmějí se nechat učit filozofií nevěřících.
Pastor Ronnie Stevens nás provádí tímto jedinečným evangeliem pasáž po pasáži a odhaluje nám Boží lásku zjevenou v osobě Božího syna Ježíše Krista. Proč byl právě učedník Jan tak blízko svému Pánu? Na tuto a další otázky najdeme odpověď v tomto výkladu Janova evangelia.
Předchozí článek o ukrajinské krizi s titulkem, jenž měl přitáhnout pozornost, vzbudil i řadu negativních reakcí. Přesto chtěl komunikovat jednu základní myšlenku: Agrese jedné země vůči druhé je špatná.
Cílem tedy nebylo analyzovat všechny možné příčiny daného konfliktu, byť jich můžeme jistě nalézt mnoho. Nýbrž: Zaměřit se na to podstatné. Na to, co doopravdy víme.
Bůh splnil své sliby, které dal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Teprve Jákob viděl, jak se tyto sliby naplňují, ale o to více mohl oslavovat Boží velikost. Zatímco v předchozí kapitole byl Josef hlavní postavou (ačkoliv Jákob hrál nezanedbatelnou roli), tak nyní se dostává do popředí opět Jákob. Duch Boží věnoval hodně místa v Písmu tomu, aby nám skrze Mojžíše zaznamenal poslední okamžiky Jákobova života.
Po posledním kázání jsem mohl náš cyklus kázání na List Židům uzavřít, ale cítil jsem potřebu udělat jakési stručné opakování, abych zdůraznil to úžasné téma Listu Židům: slávu Ježíše Krista. Ale jakmile jsem na to pomyslel, začal jsem si připadat jako malíř z mateřské školky, který by se pokoušel o repliku Rembrandtova mistrovského díla. Jak bych mohl učinit zadost tak vznešenému tématu, jakým je sláva Ježíše Krista? To daleko přesahuje moje schopnosti!
Člověk je bez rozumu, tedy jinými slovy hlupák. To není o vzdělání. Nerozumný člověk není v Písmu ten, kdo toho málo ví. Nerozumný člověk je ten, který něco ví, a nejedná podle toho. A takový je podle Písma každý člověk na této planetě. Jak je to možné? Každý člověk totiž ví o Bohu. Kristovo světlo osvěcuje každého člověka, který přichází na svět (J 1,9). Každý člověk dostal o Boha svědomí, které mu dosvědčuje Boží existenci. Čím více to člověk popírá, tím více je jeho svědomí poskvrněné a převrácené, a tím méně plní funkci, kterou plnit má.
Když, milí přátelé v Kristu, chápu, co mi ten text povídá, mám velikou radost. Ano, tuhle argumentaci, jakou zde vede Jan, si dám líbit, ale nejdřív to musím pochopit. A to se vám, jak uvidíte, přirozeně nestane. To je pouhá milost, když to pochopíte. Já jsem minulé léto v cizozemsku požádal o úřední zprávu o synodu evangelické církve a viděl jsem, že profesoři bohosloví navrhovali, aby členům církve bylo ponecháno na vůli, jestli chtějí věřit ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše anebo nechtějí, a důvod byl: Když věda, tak věda! Aj, tak ti učení lidé myslí, že co pochopí ten přirozený člověk, když je vyškolený, je všecko, a co je nad to, že není?
Otčenášem nás Spasitel učí, ne jen jak se máme modlit, ale učí nás také, za co se máme modlit. Nezáleží tolik na způsobu jako na věci samé, ačkoliv věc musí mít vhodnou formu. Forma se musí přizpůsobovat obsahu. Forma Otčenáše je dokonalá, poněvadž obsah Otčenáše je dokonalý. Jeho obsah má naplňovat všechny naše modlitby. Není tím řečeno, že všechny prosby Otčenáše jsou pro každý okamžik života našeho stejné důležité.
Kdo se zajímá o spor, s nímž nemá nic společného a zaplétá se do něj kvůli tomu, že obě strany zná, nebo jsou to příbuzní nebo že si myslí, že na to má právo, které vyplývá z jeho postavení a v tomto sporu se přikloní k jedné straně a rozhněvá se, rozdmýchává věci do většího plamene a podněcuje jednoho proti druhému.
Sluneční světlo není nikdy vítanější než po dlouhém bdění v noční temnotě. Kristova přítomnost není nikdy příjemnější než po čase pláče kvůli jeho odchodu. Je smutné, že proto, abychom se naučili být vděční, potřebujeme ztratit svá požehnání. Truchleme nad touto pokřiveností naší přirozenosti a snažme se vyjadřovat vděčnost za Boží požehnání, abychom nemuseli naříkat nad jejich ztrátou. Toužíte-li po Kristu jako po stálém hostu, dejte mu všechny klíče od svého srdce. Nedovolte, aby před ním byla uzamčena jediná skříňka. Dejte mu přístup do každé místnosti a klíč od každé komůrky; tak ho přinutíte, aby zůstal.