Toto je druhý článek v sérii, která se zabývá současnou situací ohledně koronaviru a opatření, která jsou s tím spojená. V úvodním článku jsem psal o povinnosti křesťanů odhalovat skutky temnoty. V následujících článcích chci ukázat, že mnohá vládní opatření jsou právě takovými skutky temnoty a křesťané by měli pozvedat svůj hlas nejenom k Bohu, ale také k celé společnosti, ukazovat na tyto skutky a na základě Písma je pojmenovat.
Před námi je slavná kapitola, která nám ale zanechá na patře trochu hořkou pachuť. Začátek je plný slávy, ale celá řada věcí v této kapitole nás drží nohama na zemi. Na jedné straně tady vidíme ohromný kontrast s předchozí kapitolou. Život nevěrného, neposvěceného a neposlušného věřícího je v ostrém kontrastu k životu věrného, posvěceného a poslušného věřícího.
Uznávám, že je těžké pochopit, jak je možné, že je Bůh dobrý a zároveň všemohoucí, a přitom připouští všechno to utrpení, které ve světě pozorujeme. Když ovšem člověk kvůli utrpení přestane věřit v Boha, Bůh proto ještě nepřestane existovat a problém se tím také nevyřeší. Abychom vytrvali „v běhu, jak je nám uloženo“ (12,1), potřebujeme vědět, jakou odezvu na svou láskyplnou výchovu od nás Bůh chce.
Křesťanská naděje není nadějí podle smýšlení světa – kdy naděje = 50:50, tedy že něco buď vyjde, nebo ne. Křesťanská naděje je něco úplně jiného. Křesťanská naděje je zakotvená v Kristu, a upíná se k Němu. Je založená na Kristu. A to znamená, že je naprosto jistá. Jde o něco, co se stane na sto procent, ale zatím se to ještě nestalo.
Výklad knihy proroka Abakuka z léta 2016 z Biblické církve Praha.
V tom jsme, milí v Kristu přátelé, jednomyslní, že tu má být láska, ale když přihlédnu k našemu textu, tak vidím, že apoštol myslí něco víc: nejen, abych byl laskavý k laskavým, ale abych byl laskavý i k nelaskavým; ne, abych měl lásku jen k těm svatým a čistým, ale abych byl laskavý k těm nesvatým a nečistým, a abych přikryl, co se dá přikrýt.
Mezi hříchy, k nimž lidské srdce tíhne, je málokterý Bohu tak odporný jako modlářství. Modlářství je tou nejhorší urážkou Božího charakteru. Modlářské srdce předpokládá, že Bůh je jiný, než jaký ve skutečnosti je – což je samo o sobě obludným hříchem. A náhražky pravého Boha si každý dělá podle své vlastní podoby. Takový bůh bude vždy odpovídat obrazu toho, kdo jej vytvořil – podle stavu mysli, ze které vychází, bude buď hrubý nebo jemný, krutý nebo laskavý.
