Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,22)
Máme mít jistotu, že Bůh bude udržovat podmínky života na zemi, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst, aby nepřestala setba a sklizeň. Po násilí předpotopního světa a po soudu potopy přichází požehnaná jistota. Bůh sám se zaručuje za to, že dění v tomto světě bude mít svůj řád. Až do dne posledního soudu všechno poběží podobným způsobem, jako se to dělo před potopou. A bude to s Božím souhlasem. Dokud nepřijde onen den, den soudu, den příchodu Pána Ježíše Krista, který se zjeví v plameni ohně a pozře každou bezbožnost a nepravost, každé rouhání. Bůh je naprosto věrný. Vytrhl nás z hříchu a z temnoty a postavil nás do světla. A zaslíbil nám novou zemi a nové nebe. Přísahal sám při sobě.
Náš text mluví o Kristově tělu, mluví o jednotě Kristova těla, o jednotě místní církve. Mluví o tom, že všechno, čím jsme, všechno, co máme, všechno, čím nás Kristus obdaroval a co z nás Kristus udělal – bez ohledu na to, čím jsme dříve byli – slouží a musí sloužit k budování a k růstu Kristova těla. Byli jsme spaseni jako jednotlivci, ale byli zachráněni pro společenství – společenství s Bohem i společenství s lidmi.
Náš věroučný základ uvádí: ‚Věříme, že Písmo svaté, jak bylo původně předáno, je inspirované Bohem a naprosto důvěryhodné, a jde o svrchovanou autoritu ve všech záležitostech víry i chování.‘ Toto vyjádření dnes již nestačí; musíme je rozvinout.
V tom dnešním oddíle, ve druhé polovině 30. kapitoly se Jákob učí rozlišovat. Za čtrnáct let už získal nějaké zkušenosti a nyní je uvádí do praxe. Jákob rozlišuje mezi cizím stádem a vlastním stádem a v tom je nám ohromným příkladem.
Náš text mluví o dvou správných rozhodnutích, která měla významný dopad na světové dějiny. Když se vírou rozhodneme uposlechnout Boha, přináší to s sebou sice dočasné utrpení, ale také věčná požehnání.
Boží milost se ukázala, nebo také zjevila. Myslím, že slovo „zjevení“ je vhodnější k popisu toho, co se stalo. Křesťanství je zjeveným náboženstvím. K Bohu nelze přijít jinak, než že se Bůh dá člověku poznat, že se člověku zjeví.
Tato dokonalost Božího charakteru se vztahuje jen na vyvolené. Nikde ve Starém ani v Novém zákoně není Boží milost zmíněna ve spojení s lidstvem obecně, a s nižšími řády stvoření už vůbec ne. Liší se od „milosrdenství“, protože Boží milosrdenství se týká „všeho, co učinil“ (Ž 145,9).
