Reformace č. 71
Potřebuji vědět, že svou cestou dělám radost Pánu. I potom budu mít nepřátele, ale nejspíš to bude právě proto, že snažím dělat to, co je správné. Ale pohleďte, jaké je to zaslíbení!
Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. (Gn 8,3–4)
Po sto padesáti dnech se jim přestal houpat žaludek. Bůh zase spoutal všechny živly a vody se uklidnily. Začal foukat vítr, voda se uklidnila a začala ustupovat, což znamená, že hory začaly vystupovat. Archu Bůh zastavil na pohoří Araratu. Nejspíš – ale nevíme to zcela jistě – se nejednalo o horu Ararat na východě Turecka (na hranicích s Arménií a Íránem). Pět a následně sedm měsíců v dřevěné krabici plné zvířat – živých zvířat. Všechno vně archy bylo mrtvé. Jenom v ní byl život. Jako v Kristu. V něm je život a mimo něj je smrt. Archa spočinula na pevné zemi. Kristus spočinul ve svatyni svatých, v Boží přítomnosti, a vše, co je v něm, spočívá tam, kde je on.
Potřebuji vědět, že svou cestou dělám radost Pánu. I potom budu mít nepřátele, ale nejspíš to bude právě proto, že snažím dělat to, co je správné. Ale pohleďte, jaké je to zaslíbení!
Dnes světlo reformace viditelně pohaslo. V důsledku toho se slovo „evangelikální“ stalo široce chápaným pojmem a současně ztratilo svůj význam. Hrozí nám ztráta jednoty, která byla budována po staletí. Kvůli této krize a pro naši lásku ke Kristu, Jeho evangeliu a Jeho církvi usilujeme o obnovu naší věrnosti k ústředním pravdám reformace a historického evangelikalizmu. Tyto pravdy nehájíme kvůli jejich postavení v našich tradicích, ale proto, že věříme, že jsou ústředním bodem Bible.
Na začátku osmého století před Kristem zapsal Bůh skrze proroka Izajáše slova o trpícím služebníkovi (Iz 53). Izajáš prorokoval o Kristu. 53. kapitola je vrcholnou výpovědí o Hospodinovu služebníku, o Božím pomazaném, o vykupiteli z hříchů, o beránkovi, který snímá hříchy světa. Bůh zaslibuje, že vyvede svůj lid ze zajetí, z hněvu a prokletí, že ho vyvede z Babylóna (viz Iz 52,10–12).
Situace, ve které jsme se všichni ocitli a která výrazně zasáhla naše životy, je výjimečná a pozoruhodná v tom, že zasáhla úplně celou naši společnost a dokonce v podstatě stejným způsobem celý svět. Nás, věřící v evangelium Pána Ježíše Krista, by tato situace příliš překvapit neměla.
Než jsme se stali křesťany, žili jsme ve lži, kterou had – Satan obelhal Adama s Evou v zahradě Edenu: Budete jako Bůh. Celý svět se točil jenom kolem nás – a možná to tak nebylo v té vnější realitě, že by všichni kolem nás skákali, jak my jsme pískali, ale zcela jistě to tak bylo v té vnitřní realitě – v naší mysli.
Když autor Listu Židům jmenuje celou řadu příkladů lidí, kteří žili a zemřeli ve víře, krátce se mezi nimi zmíní o Izákovi, Jákobovi a Josefovi. Připomíná události, které se v jejich životech odehrály krátce před smrtí každého z nich.