Místní církve v Novém zákoně spolupracovaly při evangelizaci a v charitativních projektech. Jejich spolupráci při evangelizaci lze vidět v tom, že jeruzalémská církev vyslala Barnabáše, aby pomáhal v Antiochii (Sk 11,22–24), v tom, že církev v Lystře vyslala Timotea, aby spolupracoval s Pavlem (Sk 16,1–3 ve srovnání s 1Tm 4,14), a ve sdílení lidských a finančních zdrojů pro šíření evangelia (Sk 20,4, Fp 4,14–16).
První verš třetí kapitoly začíná slovy, která už jsme v tomto listě četli: „Věrohodné je to slovo…“, doslova věrné, hodnověrné, důvěryhodné nebo věrohodné slovo. Je to vyjádření, které má ukázat na závažnost toho, co následuje. Jako kdyby chtěl Pavel zvednout prst a říci: „Teď dávejte všichni dobrý pozor, protože to, co uslyšíte je nesmírně důležité!“ Závažnost celé věci nám vynikne, když se podíváme na další místa, kde Pavel používá toto sousloví.
Když se zamyslíme nad tím, jak Bůh v Písmu reaguje na modlářství, vidíme, že Bůh vždy přináší modlářství zničující zkázu. Netoleruje žádné soupeře, ani nedovolí, aby jiní bohové zaujmuli jeho místo nebo si přivlastňovali jeho slávu. Jak ale Bůh modlářství ničí? Nesprávný pohled jistě povede k tělesné reakci na modlářství a modláře. Odpověď na otázku, jak Bůh ničí modlářství, má dvě části. První je, že Bůh nabízí modlářům milost a pokoj skrze evangelium.
Jak podivné metody někdy Bůh používá, aby své děti naučil tolik potřebné lekce! To je nedávná zkušenost autora tohoto článku. Byla mi nabídnuta „univerzitou“ možnost přijmout titul „D. D. (něco jako doktor teologie - pozn. red.)“. Požádal jsem o čas, abych se mohl modlitbou obrátit na Boha a prostřednictvím jeho psaného Slova hledat poznání jeho vůle, a dostalo se mi více světla, než jsem očekával. Měl jsem velmi vážné pochybnosti o tom, zda je přípustné, aby jeden z Božích služebníků přijal titul tělesné cti. Nyní si uvědomuji, že je pro mě nesprávné přijmout jej, i když je to zdvořilostní titul. Různí přátelé mě z úcty oslovovali „doktore Pinku“. Nyní je prosím, aby toho zanechali.
V první části vidění, v šestém dopisu, se Pán obrací na církev ve Filadelfii a na všechny pozdější církve. Proto musíme pochopit, jak se toto slovo vztahuje i na současnou církev. A to zejména proto, že, jak je možné z těchto slov pochopit, je tato řeč určena především lidu, který trpí mnohým soužením.
Téma hříchu a spravedlnosti, radosti a pokoje se prolíná také články v tomto čísle našeho časopisu. Hned na následující straně je úryvek z výkladu knihy Zjevení od významného husitského teologa a přítele Jana Husa, Jakoubka ze Stříbra, který se po Husovi stal kazatelem v Betlémské kapli a který v roce 1414 začal vysluhovat Památku Páně s podáváním chleba i vína všem věřícím. I když byl Jakoubek univerzitním mistrem, neměl v oblibě lidské tituly a zdůrazňoval rovnost lidí. K tomu něco málo najdete v článku Arthura Pinka s názvem „Doktor“ nebo „bratr“.
Znám muže, jehož pán se ho snažil přimět, aby jednal proti svému svědomí, ale on řekl: „Ne, pane.“ A pán si pomyslel: „Je to sice velmi dobrý služebník, ale pokud to půjde, dám mu výpověď.“ Vyhrožoval mu tedy, že pokud neudělá, co chce, propustí ho. Ten muž byl na svém pánovi závislý a nevěděl, co má dělat, aby si vydělal na denní chléb. Tak svému pánovi hned upřímně řekl: „Pane, neumím nic jiného; bylo by mi skutečně líto od vás odejít, protože se mi u vás velmi dobře daří, ale pokud k tomu dojde, pane, raději budu hladovět, než abych podřídil své svědomí někomu jinému.“ Ten muž odešel a pán za ním musel jít, aby ho přivedl zpět. A tak to bude vždycky. Pokud jsou křesťané věrní, musí zvítězit.
Boží poselství musí být přijímáno s úctou. Když Ehúd řekl: „Mám pro tebe výrok Boží“, Eglón vstal ze svého sedadla. Bylo to projevem úcty, projevem pozornosti. S podobnou úctou bychom měli vždy čekat na zjevení Boží vůle. „Co říká můj Pán svému služebníku?“
Kirk byl vášnivým příznivcem amerického prezidenta Donalda Trumpa a mnozí ho považovali za vůdčí osobnost mládežnického hnutí MAGA. Byl také známý svou evangelikální vírou a na univerzitních kampusech diskutoval s ateisty o náboženských otázkách. „Ježíš porazil smrt, abyste mohli žít,“ napsal v jednom ze svých posledních příspěvků na X v sobotu minulý týden.
Bezbožný svět je těžké učit. Egypt nezná Hospodina, a proto se odvažuje vztyčovat své modly a dokonce se opovažuje ptát: „Kdo je Hospodin?“ Pán však hodlá zlámat pyšná srdce, ať už chtějí, nebo ne. Když se nad jejich hlavami rozhoří jeho soudy, zatmí se jejich nebe, zničí se jejich úroda a zabijí se jejich synové, začnou trochu rozeznávat Hospodinovu moc. Na zemi se ještě stanou takové věci, které přivedou skeptiky na kolena. Nenechme se znepokojit jejich rouháním, protože Pán se dokáže postarat o své jméno a udělá to velmi účinným způsobem.
Ačkoli se dnes jen málo skupin hlásí k pietismu, ve skutečnosti existuje velké množství moderních církví, které byly významně ovlivněny pietistickým učením. Pietismus je hnutí v rámci křesťanství, které se snaží zaměřit na individuální svatost a důsledný křesťanský život. Obvykle je vedeno laiky nebo místními pastory, kteří jsou frustrováni viditelným pokrytectvím nebo nekonzistentností v rámci větší církve. Existovalo několik pietistických hnutí, z nichž každé vedlo k vzniku nových denominací nebo společenství.
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Děkuji vám, pane O, za tři procházky, které jsme dosud absolvovali. Velmi mi prospěly, ale na tuto jsem se těšil obzvláště.
Proč?
Protože jsme se dohodli, že dnes budeme mluvit o modlitbě, a upřímně řečeno, právě teď s modlitbou velice bojuji.
Lidé tento výraz často používají, ale ne všichni tím myslí totéž. Když tedy použijete slovo „bojovat“, co mi tím vlastně chcete říct?
Řeknu to takhle. Jako křesťan vím, že bych se měl modlit. Hluboko uvnitř vím, že se chci modlit. Ale zdá se, že se k tomu nedokážu přimět, a to mě opravdu trápí. Cítím se jako ztroskotanec!
