Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. (Gn 7,19–20)
Čtyřicet dní se zvedaly vody na zemi. Zvedly archu, takže plula po hladině vod. Zvedly se tolik, že přikryly nejvyšší hory, které tehdy pravděpodobně nebyly tak vysoké. Vody byly patnáct loket nad nejvyšším vrcholem. Kde se vzalo tolik vody? Ta voda tady pořád je. Kdyby se úplně zploštil povrch země, vyrovnala se dna oceánů a snížily se hory, celý povrch země by pokrývala voda do výše tří kilometrů. Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země. Doslova a do písmene to Bůh smetl. Tohle je popis strašlivého soudu. Cokoliv bylo na suché zemi, co mělo v chřípí dech ducha života, pomřelo. Přesto Bůh určil místo a prostředek záchrany – pro starý svět to byla archa, pro nás je tou archou Pán Ježíš Kristus.
Křesťané jsou většinou mírumilovní a zákony dodržující lidé. Je to tak správně, protože Bible nám říká, že máme ctít vládní autority, které jsou Božími služebníky a mají nám sloužit k prospěchu. Ale příkaz „ctít“ ty, kdo mají nad námi moc, nikdy neznamenal bezvýhradnou poslušnost a absolutní loajalitu vůči tomu, kdo je zrovna v čele.
Teprve když se těšíme ze smluvních požehnání a vidíme, že náš Pán Ježíš kvůli nám vyrostl jako výhonek slávy, dojdeme k jasnému poznání Boží přízně vůči nám. Ne ze zákona, ale z milosti poznáváme, že jsme Hospodinův lid. Vždy obracejme svůj zrak směrem ke svobodné milosti. Ujištění o víře nemůže nikdy přijít skrze skutky zákona.
Přestože konkrétním důvodem pro sepsání Frankfurtské deklarace byla opatření proti covidu, nejde v ní primárně o tato opatření, ale o základní duchovní důvody, které vedly státy k tak masivnímu porušování ústavou zaručených práv a svobod svých občanů.
Frankfurtská deklarace se snaží těmto hrozbám čelit nadčasovými pravdami Božího slova, a to prostřednictvím prohlášení a odmítnutí odvozených z biblických principů. V tomto článku bych rád stručně ukázal, jak jsou výroky obsažené ve Frankfurtské deklaraci aktuální pro naši dobu.
Kristus jedním slovem žil pro opravdového křesťana. Kristus za něj zemřel. Kristus za něj sestoupil do hrobu. Kristus kvůli němu vstal z mrtvých. Kristus za něj vystoupil vzhůru a vstoupil do nebe, aby se přimlouval za jeho duši. Kristus učinil vše, zaplatil vše, vytrpěl vše, co bylo třeba pro jeho vykoupení. Odtud pramení ospravedlnění pravého křesťana – odtud jeho pokoj. Sám v sobě nemá nic, ale v Kristu má vše, co jeho duše může potřebovat (Ko 2,3; 3,11).
Kniha Exodus bezprostředně navazuje na knihu Genesis. Navazuje na ní myšlenkově, jak ukazuje hned první verš, navazuje tematicky – děj je pokračováním toho, co se dělo v poslední kapitole knihy Genesis – navazuje na to, co se dělo po Josefově smrti. Mojžíš zapsal události, o nichž jsme četli v knize Genesis, někdy v době, kdy vyváděl Izraelce z Egypta. Kniha Genesis měla být povzbuzením pro lid, který mířil do země, kterou nikdo z nich nikdy neviděl. Kniha Exodus je takovou kronikou nebo deníkem, kam Mojžíš zaznamenal události, které se odehrávaly v souvislosti s vyvedením Izraelců z Egypta.
Tento text evangelia ukazuje dobrotu svatého Jana a nenávist kněží, čímž učí věrné křesťany, aby následovali svatého Jana v dobrotě a neupadli do nenávisti kněží. Janova dobrota se ukazovala na tom, jak vyznával pravdu a na jeho pokoře. Vyznal pravdu, když jim řekl, čím není a nezapřel, čím je. Pokoru ukázal, když řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti!“ Zloba kněží, ať již těch, kteří byli posláni nebo těch, kteří poslali, se ukazuje na tom, že jim byl odporný život svatého Jana, když mu říkali: „Proč tedy křtíš?“
