Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Že nám zde dává Pán Ježíš nové přikázání, milí v Kristu přátelé, abychom se milovali vespolek? To že je něco nového, to že je něco, co tu ještě nebylo, toho že jste se ve Starém zákoně nedočetli? Copak je v Novém zákoně nového? A zde nedovedete dát odpověď, co je v Novém zákoně nového, pokud dobře neznáte Starý i Nový zákon, a Starý ani Nový zákon nepochopíte, dokud nepochopíte Boží tajemství.
Při pohledu na tuto vznešenost, velebnost a drahocennost modlitby se snad mnozí zarmoutí a zaleknou. Snad ti tvé srdce vyčítá, že si ho nikdy nedal naladit, že proto nikdy s Bohem tvým se nesešlo, že nikdy v modlitebné náladě nebylo, rty tvé ti vyčítají, že mluvily slova, jejichž význam jsi neznal, a o nichž v hlubinách duše tvé nebylo zdání a slechu; paměť vyčítá ti, že jsi nikdy řádně myšlenek rozptýlených nesvolal — a ty naříkáš: Já se tedy modlit neumím. Já jsem se tedy nikdy nemodlil!
Posledních dvacet měsíců ve stále větší míře ovládá svět strach. Na začátku to byl strach z neznámé nemoci, která měla podle některých předpovědí zdecimovat lidstvo. K tomu se hned na začátku přidal strach z lidí – bylo potřeba se vyhýbat lidem, aby se člověk nenakazil. Do toho vstoupily příkazy vyhýbat se lidem a zákazy stýkat se s lidmi nebo jim dokonce – jaká hrůza! – podat ruku. Navzdory jasnému učení Písma bylo takové jednání představováno jako láska k bližním. Média se předháněla v hororových zprávách, předpovědích a scénářích.
S naprostou jistotou můžeme říci, že je nemožné, abychom se ocitli mimo působení Boží všemohoucnosti. Bůh má své služebníky všude. Jsou to „poklady ukryté v písku“ (Dt 33,19), a Pánovi vyvolení se z nich mají sytit. I když oblaka zakryjí hory, jsou stále stejně skutečné jako v záři slunce. Právě tak neměnná jsou zaslíbení a skutky Boží prozřetelnosti i při nejasnosti naší víry a v těžkostech, do nichž upadáme. Máme naději a ta naděje je přítomná. Proto buďme dobré mysli.
Jan ve svém evangelium zaznamenává skutečnou modlitbu Páně, modlitbu Pána Ježíše Krista, velekněžskou modlitbu, přímluvnou modlitbu. Od třinácté kapitoly až do konce svého evangelia popisuje Jan události spojené s ukřižováním a vzkříšením Pána Ježíše Krista. Začíná své evangelium věčností – na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, Bůh bylo to Slovo (J 1,1). Mluví o tom, že na počátku byl jenom Bůh sám v osobě Otce a Syna a Ducha svatého. Dále mluví o Kristově vtělení, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14).
Budete i vy jednou někým, kdo se snaží najít výmluvu pro svou apatii, zatímco celosvětová církev čelí perzekuci a milióny dětí je vražděno prostřednictvím potratů? Budete jen hlasitěji zpívat?
