Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)
Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.
Nejprve si musíme připomenout okolnosti, které se týkají tohoto příběhu. Hlavní postavou, kolem které se točí celé dění, je Abrahamův vnuk Jákob. Jákob několikrát přelstil svého staršího bratra, své dvojče, Ezaua, a Ezau se tak rozzlobil, že se rozhodl, že Jákoba zabije. Jeho rozhodnutí bylo nezvratné, a dobře si uvědomoval, že svým činem způsobí bolest jak svému otci, který ho miloval, tak své matce, která milovala Jákoba.
Dnes začínáme s hlavní částí Listu Židům, která pokračuje až do desáté kapitoly, a zabývá se Ježíšem jako naším veleknězem. Jak jsem upozornil v úvodním kázání této série, List Židům je jediná novozákonní kniha, která učí, že Ježíš je náš velekněz.
List Titovi je jeden z nejkratších, ale zároveň jeden z nejhutnějších listů v Písmu. Verše, které jsou dnes před námi, jsou nejtemnějšími verši v tomto listu a patři k nejvážnějším textům celého Písma.
Sluší se, abychom se zamysleli nad dokonalostmi Krista Prostředníka, protože „světlo Boží slávy“ lze spatřovat „ve tváři Kristově“ (2K 4,6). Nejúplnější zjevení toho, že Bůh je a kým je, je ukázáno v osobě Krista. „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“ (J 1,18). Toto poznání Boha však není jen záležitostí intelektuálního porozumění, které by mohl jeden člověk předat druhému. Je to duchovní rozeznání udílené Duchem Svatým. Bůh musí svítit v našich srdcích, aby se nám tohoto poznání dostalo.
Úryvek z knihy Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých.
„Jaké těžkosti Boží láska překonává! Bůh musel překonat své vlastní srdce! Myslíte si, že to pro Něho nic nebylo, poslat svého Syna na smrt? … Když nás přišel povolat, nemusela snad Jeho láska překonat žádné těžkosti? Byli jsme mrtví v přestoupeních a hříších, přesto nás však z veliké lásky, kterou nás miloval, obnovil v hrobě naší zkaženosti: ‚Pane, již zapáchá…‘ – i tehdy Bůh přišel a přemohl nás. Jak smutně Boha provokujeme i po našem povolání! Taková pokušení, že kdyby to bylo možné, vyvolení by byli svedeni. Tak je to se všemi křesťany.
