Milostivé pozvání

Pamatujte na slova Pána Ježíše, který řekl …

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Milostivé „slovo“ milostivého Spasitele, na němž může duše s důvěrou spočívat a navždy najít pokoj! Je to současný odpočinek — odpočinek milosti i odpočinek slávy. Nejenže jsou na nebeských zdech vyvěšeny signály pokoje — světla Domova, která v dálce blikají, aby povzbudila naše kroky; ale máme i „stín“ této „velké Skály!“ v současné „zemi námahy“. Před trůnem nahoře je „skleněné moře“, bez jediné vlny, ale i na zemi je útočiště pro ty, kteří jsou zmítáni bouří: „My, kteří jsme uvěřili, VSTUPUJEME do odpočinku.“

Čtenáři, nalezl jsi tento požehnaný odpočinek v krvi a díle Immanuela? Po dlouhém bloudění, kdy jsi „hledal odpočinek a nemohl jsi ho nalézt“ – zní ti toto „slovo“ jako rajská hudba — „Pojďte ke mně“? Jakýkoliv jiný pokoj je falešný, mlhavý, neskutečný. Orel pohrdá pozlacenou klecí jako ubohou náhradou za své svobodné poletování. Nesmrtelné touhy duše nemohou být uspokojeny, pokud nezískají Boží přízeň a lásku v Ježíši.

Jak dokonalé je toto pozvání! Kdyby pro vstup do této smluvní archy platila jediná podmínka, byli bychom po celou věčnost vydáni na milost bouři! Ale všichni jsou stejně vítáni a všichni mají stejné právo na přijetí, a nikdo nemá větší právo na přijetí než ostatní. Pro slabé, unavené, ty, kdo jsou obtěžkáni hříchem a zármutkem, jsou dveře milosti otevřené dokořán.

Vrať se tedy ke svému odpočinku, má duše! Ať tě uprostřed pozemských nepokojů tiše obklopuje sladká melodie tohoto „Ježíšova slova“. V jeho náručí jsi po celou dobu v bezpečí – v bezpečí na věky! Mohou být a budou dočasné bouře, strachy a obavy; projevy vnitřní zkaženosti; ale ty budou jen jako vlnění na hladině oceánu, zatímco pod ní je hluboký, ustálený klid. „V dokonalém pokoji“ (doslova: pokoj, pokoj) „budeš uchovávat toho, jehož mysli je upřena na tebe. Ve světě – to je starost za starostí, potíž za potíží, hřích za hříchem – ale každá vlna, která naráží na duši věřícího, jakoby sladce šuměla: „Pokoj, pokoj!“

A je-li již ochutnávka tohoto odpočinku tak drahocenná, jaké pak musí být to slavné vyvrcholení? Probudit se ráno v nesmrtelnosti, s neklidným snem o zemi za sebou – víra ztracená z dohledu a naděje naplněná – už žádný sklon k hříchu – už žádné skryté principy zla – nic, co by narušovalo hluboký, věčný klid ducha – chvějící se magnet srdce spočívající tam, kde jedině může důvěrně a trvale odpočívat – v radosti z nekonečného Boha. „To jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj.“