Největší požehnání věřícího

Přečteme si z ep. Římanům 1,1: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia.“ Najděte si ještě kap. 12,1-2: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“

Čtěme ta slova tiše s modlitbou před tváří Boží a nechť Duch svatý mluví k jednomu každému z nás.

Nejdříve všimněme si čtyř důležitých pravd: 1. Nemohu být nikdy tím, čím Bůh chce, abych byl, dokud se plně neodevzdám Pánu. 2. Nemohu nikdy dokonale a jasně znát vůli Boží, dokud se mu plně neodevzdám. 3. Můj křesťanský život bude omylem a zklamáním pro Boha i pro mne, když se mu plně neodevzdám. 4. Budu tím, který ztrácí před trůnem Kristovým, když se mu plně neodevzdám. V tom právě mnozí věřící ztroskotají. Přijmou Krista jako Spasitele, ale nikdy ho nekorunují Králem. Bývá zvykem v Anglii, že král bývá korunován za krále až po uplynutí nějaké doby od prohlášení za krále. Tak jste možná přijali Krista jako svého Spasitele, ale ještě jste ho nekorunovali Králem. Pán dává podmínky učednictví. U Lk 14,27 čteme: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“

Můžete být věřící a přece ne učedníky, když nenásledujete Beránka, kamkoli by šel (Zj 14,4). Nemůže být vaším Pánem, pakli ho plně neposloucháte. Mnozí jdou až do Kádeš-barneje a dívají se toužebně přes vody jordánské do Kenaanu, na své rodové právo na dědictví, radost a pokoj v Duchu sv.; nakonec se však obrátí zpět a plně se neodevzdají. Apoštol Pavel nebyl žádným pokrytcem, ale byl živým příkladem poselství, které hlásal. V prvních slovech této epištoly hrdě prohlašuje, že je služebník Ježíše Krista. Ti přátelé v Římě dobře znali, co to znamená být služebníkem, být otrokem. Většina z nich sloužila také pánům, byli otroci. Věděli, co tím Pavel míní. Plné odevzdání je opravdu rozumná služba ve světle golgotského kříže. Je vám všem jistě dobře známo obrácení německého šlechtice Zinzendorfa, jak byl zastaven před obrazem ukřižovaného Krista, pod nímž byl nápis: „Vše to jsem učinil pro tebe, co ty jsi učinil pro mne?“ Zinzendorf byl zastaven a celý život a vše, co měl, odevzdal Kristu. Jsme nabádáni, abychom vydali své tělo Bohu, neboť musíme pamatovat na to, že tělo bylo rovněž tak vykoupeno jako duše. 1K 6,19-20: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“

Je to vážná věc. Můžete mít vykoupenou duši, ale ztracené tělo. Nemohu dát ani jednoho svého údu v službu hříchu. Nemohu ani jedné částky svého těla užít pro sobecké touhy, protože nic není mého, vše je Pánovo, vše je vykoupené krví Kristovou.

Čteme-li epištolu Římanům, jsme zvláště zastaveni tím, jaký důraz je zde položen na tělo věřícího. Je to živá oběť, kterou Bůh chce. Nebudeme po případě žádáni, abychom pro něj zemřeli, ale jsme žádáni, abychom byli živí pro něj. To je mnohem těžší. Mnozí se zaklínají, že by vylili pro něj poslední kapku krve, ale nevylili ještě ani kapku první.

Vzkříšený Lazar je nám krásným příkladem. Myslíte, že bude žít život pro sebe? Ne, nemůžeme si to myslet, ale z vděčnosti k Pánu Ježíši, který ho vzkřísil z mrtvých, vydává se v oběť živou. Nemůžeme si představit, že by žil týmž životem, jako žil před vzkříšením. „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života“ (Ř 6,4).

Všimněte si, že v těch verších, které jsme si vzali za text, není řečeno, komu máme vydávat těla svá v oběť živou. Je to Bohu Otci? Nemyslím, neboť on je v nebi. Je to Bohu Synu? Ne, on má své tělo a v tomto těle umřel na kříži. Duch sv. nemá tělo, a přece má, neboť vaše tělo a mé tělo je jeho tělem. Neboť církev je příbytek Boží v Duchu sv. (Ef 2,22.) Je to vznešená myšlenka! Je to pokračování vtělení. Bůh v lidském těle! Kéž vážnost a skutečnost tohoto uchvátí duši naši! 

Řeknu něco, co vás zarazí. Každý věřící už je posvěcen krví Kristovou. Žd 10,10: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ Oddělila mé tělo pro Boha. Krev Kristova byla mým posvěcením. Máme si pouze přivlastnit a přijmout tuto moc a radostně se odevzdat. Ó, požehnaný Duchu svatý, uznávám tvé požadavky, jsem tvým služebníkem. Dávám sebe, své tělo tobě, čiň se mnou, co chceš! Plně, stoprocentně se odevzdávám, nejsem víc vlastním, náležím Bohu. Ať Bůh se mnou učiní cokoli, nebudu naříkat.

Dovolte, abych vám to na konec objasnil příkladem. (Bratr položil na kazatelnu několik knih.) Zde ta kazatelna nám představuje oltář obětní. První kniha, kterou jsem položil, představuje mne samého. Nejdřív dávám sebe na tento oltář. 2K 8,5: „dali sami sebe předně Pánu.“

Za druhé dávám své schopnosti a své dary na tento oltář. Žádný věřící není bez darů. Ať mám jakékoliv schopnosti, nemohu se jimi chlubit, neboť jsou to dary, které jsou mi dány Duchem sv. I vaše povolání jako křesťanský pracovník vám může býti osidlem i modlou. Pamatujte si slova Jana Křtitele: „On musí růst, já však se menšit.“ (J 3,30) Váš hlas, váš rozum, vaše osobnost, každá schopnost musí být na oltáři.

Za třetí dávám i svůj čas na tento oltář: 60 minut v jedné hodině, 24 hodin v jednom dnu, sedm dní v týdnu, čtyři týdny v měsíci, dvanáct měsíců v roce. Jsem hotov dát i svůj volný čas na oltář Boží a kéž Bůh sám určí, jak ho mám užít.

Za čtvrté pokládám i své peníze na oltář. „Ó dávám přece desátky! Není toho dost?“ Nevěděl jsem, že jste Židem. Židé dávají desátky a dávají i víc než desátky. Mají ještě jiné různé sbírky. Nový Zákon nás učí, že vše náleží Bohu. I váš malý příjem se vám může stát modlou. Nezáleží na tom, kolik máte, ale jak vás tento vás příjem drží. Říkáme, že jsme poutníci a příchozí, a není divu, že neobrácení častokrát pokládají naše vyznání za posměch. Miliony lidí na tomto evropském kontinentě neslyšely tu blahoslavenou zvěst evangelia: Práce leckde nemůže být konána, protože není prostředků. Jak se budete moci vymluvit před soudnou stolicí Kristovou? Popřete slova Kristova u Mt, 25,27: „…mé peníze…“!  Ano, jeho peníze!

Za páté dávám na tento oltář i své milé. I vaše dítě vám může být modlou, dokud je držíte sami a dokud je neodevzdáte Pánu. Smrtelná rána musí zasáhnout naše drahé, naši lidskou přirozenost, abychom je uměli vychovávat, milovat a odevzdat v životě vzkříšení Bohu, ne jako vlastní věc, ale jeho, které on nám svěřil. Čtěte s modlitbou o obětování Izáka.

Jaké obživení by nastalo v této republice, kdyby každý věřící žil opravdu stoprocentním životem pro Krista. Mohu vám povědět z vlastní zkušenosti. Když jsem byl ještě jako mladý věřící, chtěl jsem být nejlepším člověkem Božím. Zápasil jsem a plakal jsem ve dne i v noci. Byl jsem pošetilý. Místo, abych šel k Bohu sám, chodil jsem ze shromáždění do shromáždění, od knihy ke knize, poslouchal jsem hlasy lidské, a čím více jsem hledal, tím více jsem byl zmaten. Když jsem byl u konce, hledal jsem Boží tvář, a po letech pilného studia Slova Božího jsem nyní přesvědčen, že není většího požehnání, které věřící může mít, než to, které je vyjádřeno v těchto verších ep. Římanům 12,1–2.

K mému příteli, kazateli v Edinburku, přišla jednou po shromáždění mladá křesťanka, která hořce plakala. Ptal se jí, proč pláče, a ona mu odpověděla, že dvě věci jí brání, aby se plně odevzdala Pánu. Za prvé: Položím-li všechno na oltář obětní, musela bych nechat hry na piano v hudební síni, a to nechci učinit. Za druhé: Bůh mne pošle jako misionářku do Číny, a to já také nechci. Můj přítel, který byl velice moudrý, řekl jí, aby si našla Skutky 10,14 a poukázal jí na rozpor slov Petrových: „Nikoli, Pane.“ Pověděl jí, že Petr neměl práva nazývat Boha svým Pánem, když ho nechtěl poslechnout. Řekl jí, aby si vzala tužku a přeškrtla bud slovo „nikoli“ nebo slovo „Pane.“ Opustil ji. Když se za chvíli vrátil, nalezl, jak stránky bible byly smáčeny slzami, ale ve tváři její byl vítězný úsměv pokoje. Podíval se do bible a viděl, že slovo „nikoli“ bylo přeškrtnuto. Pane! Pane! Pane! Zanechávám dnes i vám ta slova: NIKOLI — PANE. Jak se rozhodnete vy?

Ukončím slovy anglické básně, která byla pro mne velkým požehnáním. Napsala ji jedna z mých nejlepších přátel, nejstarší dcera generála Bootha:

Zde získat nelze nic, leč ztrácíme-li též, 

jen skloněn pod křížem zde léku nalezneš.

V zem nezapadne-li a neumře-li dřív, 

jak zrno pšeničné má vzrůst v úrody div?

Kde v polích zrajících vlát větrem zřeli jste 

božímu slunci vstříc ty klasy zlatisté, 

pod každým stéblem tam je ukryt zrna hrob. 

Každá zde duše kříž svůj měla, bez přízdob, 

svůj zápas, lkáni své a úpěnlivé dny 

a s šikem pekelným boj neohrožený.