Doutnající knot

Při naplňování svého poslání Kristus neuhasí doutnající len neboli knot, ale bude na něj foukat, dokud nevzplane. Doutnající knot vydává jen nepatrné světlo, které je tak slabé, že není schopné vzplanout, a ještě k tomu hodně čadí. Z toho vyplývá, že v Božích dětech, zejména po jejich obrácení, je jen málo milosti, a to málo je smíšeno s velkou zkažeností, která je nepříjemná stejně jako kouř; ale Kristus tento doutnající knot neuhasí. 

Milost je zpočátku malá 

Křesťané jsou jako lidé různého věku, někteří jsou jako děti, jiní jako mladí muži. Víra může být jako „zrnko hořčičné“ (Mt 17,20). Zpočátku není nic tak malého jako milost, ale později není nic slavnějšího. Věci nejvyšší dokonalosti rostou nejdéle. Člověk, nejdokonalejší stvoření, dosahuje dokonalosti postupně; bezcenné věci, jako houby a podobně, jako Jonášova tykev, rychle vyrostou a rychle zmizí. Nové stvoření je nejvznešenější stvoření na celém světě, proto roste pozvolna. V přírodě vidíme, že z žaludu vyrůstá mohutný dub. S křesťanem je to stejné jako s Kristem, který vzešel z odumřelého kmene Jišajova, z Davidova rodu (Iz 53,2), když na tom byl nejhůře, ale vyrostl výš než nebesa. Se stromy spravedlnosti to není jako se stromy ráje, které byly od počátku stvořeny dokonalé. Semena všech tvorů v současné dobré podobě světa byla skryta v chaosu, v té zmatené hmotě na počátku, z níž Bůh přikázal všem tvorům, aby povstali. V malých semenech rostlin jsou skryty jak kmeny a větve, tak pupeny a plody. V několika principech jsou skryty všechny příjemné závěry svaté pravdy. Všechny tyto slavné ohňostroje horlivosti a svatosti u svatých měly svůj počátek v několika jiskrách. 

Nenechme se tedy odradit skromnými počátky milosti, ale pohlížejme na sebe jako na ty, kteří byli vyvoleni, aby byli „svatí a bez úhony“ (Ef 1,4). Pohlížejme na svůj nedokonalý začátek pouze jako na podnět k dalšímu úsilí o dokonalost a k tomu, abychom si zachovali skromný názor na sebe samé. Jinak, v případě skleslosti, musíme na sebe pohlížet tak, jak na nás pohlíží Kristus, který nás vidí jako ty, které chce učinit způsobilými pro sebe. Kristus nás posuzuje podle toho, čím budeme, a podle toho, k čemu jsme vyvoleni. Malou rostlinu nazýváme stromem, protože roste, aby se jím stala. „Kdo pohrdal dnem malých začátků?“ (Zach 4,10). Kristus nechce, abychom pohrdali malými věcmi.

Slavní andělé nepohrdají péčí o malé – malé v jejich vlastních očích i v očích světa. Milost, ačkoli malá co do množství, je velká co do síly a hodnoty. Je to Kristus, kdo zvyšuje hodnotu malých a nevýznamných míst a osob. Betlém byl nejmenší (Mi 5,2; Mt 2,6), a přesto nebyl nejmenší; nejmenší sám o sobě, ale ne nejmenší z hlediska toho, že se tam narodil Kristus. Druhý chrám (Ag 2,9) nedosahoval vnější velkoleposti toho prvního, přesto byl slavnější než první, protože do něj přišel Kristus. Pán chrámu přišel do svého vlastního chrámu. Zornice oka je velmi malá, přesto vidí najednou velkou část nebe. Perla, ačkoli malá, má velkou hodnotu. Nic na světě není tak užitečné jako nejmenší zrnko milosti. 

Milost je smíchána s hříchem

Ale milost není jen malá, nýbrž smíchaná s hříchem; proto se o křesťanovi říká, že je jako doutnající knot. Vidíme tedy, že milost neodstraňuje hřích najednou, ale část zůstává věřícím, aby s ním bojovali. I ty nejčistší skutky nejčistších lidí potřebují, aby je Kristus provoněl; a to je jeho úkolem. Když se modlíme, musíme se znovu modlit, aby Kristus odpustil nedostatky našich modliteb. Zvažte některé příklady tohoto doutnajícího knotu: 

Když se Mojžíš ocitl u Rudého moře, byl velmi zmatený a nevěděl, co má říci ani kam se obrátit, a tak se modlil k Bohu. Bezpochyby kvůli tomu zakoušel velký vnitřní konflikt. Ve velkých útrapách nevíme, jak se modlit, ale Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním (Ř 8,26). Ze zkroušených srdcí mohou vycházet jen zkroušené modlitby.

Když byl David před králem v Gatu (1S 21,13), znemožňoval se tak ošklivým způsobem, v tom kouři nebyl vidět žádný oheň. Všimněte si, jak vynikající žalm o této události napsal, Žalm 34, ve kterém na základě své zkušenosti říká: „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci“ (Ž 34,19). „A já jsem si ukvapeně řekl: ‚Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.‘“ Je tam kouř. „Avšak vyslyšel jsi moje prosby“ (Ž 31,22). Je tu oheň. 

„Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ (Mt 8,25), volají učedníci. Je tu kouř nevěry, ale také tolik světla víry, že je to podnítilo k modlitbě ke Kristu. 

„Pane, věřím.“ Je tu světlo. „Pomoz mé nedověře.“ Je tu kouř (Mk 9,24). 

Jonáš volá: „Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.“ Je tu kouř. „Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!“ Je tu světlo (Jon 2,4). 

„Jak ubohý jsem to člověk!“, říká Pavel s pocitem své zkaženosti. Přesto propuká v díkůvzdání Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána (Ř 7,24). 

„Spím,“ říká církev v Písni písní, „ale mé srdce bdí“ (Pís 5,2). 

V sedmi církvích, které jsou pro své světlo nazývány „sedmi zlatými svícny“ (Zj 2 a 3), z většiny z nich vycházelo spolu se světlem také mnoho kouře.

Důvodem této směsice je to, že v sobě nosíme dvojí princip, milost a přirozenost. Jejím účelem je zejména chránit nás před dvěma nebezpečnými úskalími, o která se naše přirozenost snadno rozbije, a to před jistotou a před pýchou, a přimět nás, abychom spočívali na ospravedlnění, nikoli na posvěcení, které kromě nedokonalosti má i některé skvrny. Náš duchovní oheň je jako náš obyčejný oheň zde dole, to znamená smíšený. Oheň je nejčistší ve svém vlastním živlu nahoře; tak budou všechny naše milosti, až budeme tam, kde chceme být, v nebi, které je naším vlastním živlem. 

Z této směsice vyplývá skutečnost, že Boží lid má tak rozdílné úsudky o sobě samém, někdy se dívá na dílo milosti, jindy na zbytky zkaženosti, a když se dívá na tuto zkaženost, pak si myslí, že nemá milost. Ačkoli milují Krista v jeho nařízeních a dětech, neodvažují se tvrdit, že ho znají tak dobře, aby byli jeho. Stejně jako svíčka ve svícnu někdy svítí a jindy její světlo zmizí, tak i oni jsou si někdy sami sebou jisti a jindy se cítí ztraceni.