Poklad v hliněných nádobách (2K 4,7)

• Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2K 4,7)

Poklad! Jak kouzelné slovo. Co všechno je člověk ochoten obětovat, aby získal poklady! Dává v sázku svůj život i životy jiných, jen aby vykopal poklady ze země. Jenže to všechno jsou věci, které mol sžírá, rez kazí a zloděj vykopává a krade.

Apoštol mluví o pokladu, který zůstává. Je to poklad, který ho naplňuje radostí ve všech trampotách a obohacuje ho v jakékoli chudobě. Cítíme, jak se apoštolovo oko zajiskřilo a jaký úsměv se mu rozlil po tváři, když jeho pero napsalo: Máme poklad. Kdo z boháčů a králů, kdo z velikých tohoto světa se s ním může srovnávat?

A není sám. Má společníky. Je jich mnoho, stejně šťastných. Neukrývá tu jeden před druhým lakomě poklad, není tu závist, ale radost z toho, že každý má dost: Máme!

A jaký je to poklad? Apoštol ho popisuje slovy: „Bůh se osvítil v srdcích našich.“ To je to nejdražší a nejvzácnější: Bůh v srdci. Může být něco vzácnějšího? Hledáte něco dražšího? Bůh v srdci! Nedivíme se, že apoštol byl nevýslovně šťastný, a že je šťastný každý, kdo má tentýž poklad. Ve mně je Bůh: lze to vůbec vyjádřit slovy, co se v tom skrývá?

Bůh se osvítil. To znamená: Bůh se přiblížil a zjevil se. A jak se zjevil? Ve tváři, neboli v osobě Pána Ježíše.

Ačkoliv Bůh naplňuje všechno ve všem, srdce starého Pavla z Tarsu bylo pusté. Tam vládla jeho vlastní spravedlnost. Vládly tam pojmy o Bohu, dogmata a výklady. Vládly tam názory a mínění lidí, ale nebylo tam Boha. Zrovna tak jako v mnohých srdcích dodnes. Jsou plná třeba všelijaké nábožnosti, mnoho přemýšlejí o náboženských věcech, bojují a hádají se o pojmy a výrazy – ale „Bůh se v nich neosvítil, protože se k němu neobrátili a protože nepřijali Spasitele, který tluče na dveře.“ V osobě Ježíšově se Bůh přibližuje k člověku. Tluče, stojí a čeká, zdali ho někdo přijme.

Kdo ho pak přijal – ne jen nějaký názor o něm, ne jen nějaká slova a poznatky, ale jeho, živého Spasitele – ten přijal světlo, ten přijal pravdu, ten přijal Boha, a tím poklad nehynoucí ceny. Tomu se zaskvěla sláva poznání Boha. Ten zná Boha a chová v sobě toho, kterého nebesa nebes nemohou obsáhnout.

A není to div divů, že ten dokonalý, svatý, čistý, všemohoucí přebývá v srdci nedokonalého, hříšného, slabého stvoření? To je právě ten div, na který andělé touží pohlédnout. To je něco, co přirozená mysl nemůže pochopit, něco, co se nedá v lidské řeči definicemi vysvětlit, něco, co zkrátka musí být přijato, zakoušeno a prožito.

Apoštol to vyjadřuje slovy: „Máme poklad ten v nádobách hliněných.“ Nádoba sama o sobě nemá cenu. Získává ji pouze pokladem. Kdo si váží hlíny, když má zlato? Nikdo si nevšímá střepů, pokud v nich našel zlaté dukáty. Jen oko starožitníka si všímá také nádoby.

Ale i ta nádoba má své poslání. Držet vzácný poklad, který ji činí cennou a vzácnou. A tak i srdce člověka, to slabé a nestálé, se stává chrámem Božím. Jeden starý Číňan, který přečetl Bibli třikrát, řekl: „To nejdivnější v Bibli je pro mě, že je možné, aby se člověk stal chrámem Ducha svatého. Je to nejdivnější, ale zároveň i nejvzácnější.“

A proč zůstává to srdce stále tak hliněné? Proč ti nejsvětější tak často naříkali nad svou bídou? Proč i ten největší z apoštolů naříkal: „Bídný já člověk“? Proč to tak má být? Apoštol to vysvětluje: „Aby vznešenost té moci byla Boží a ne z nás.“ On nás chce držet pohromadě. Chce se v nás oslavit. Chce prozařovat skrze všechno to zmítání a boje (2K 4, 8–11).

A teď, máš ten poklad?