Úpadek anglikánů nastal už dávno
Dnešní oznámení (článek je z 3. 10. 2025 - pozn. red.), že anglikánská církev jmenovala Dame Sarah Mullally svou první ženou v úřadu arcibiskupa z Canterbury, není jen novým historickým milníkem, ale také dalším důkazem toho, že tato instituce – nedokážu ji nazvat církví – se již před desítkami let odchýlila od víry.
Její jmenování je popřením toho, co Písmo jasně učí o mužích ve vedoucích pozicích v církvi. Musíme si však také uvědomit, že úpadek začal již dávno, když církevní struktury povolily – a dokonce podporovaly – jmenování mužů, kteří neměli opravdové přesvědčení o Bohu, Písmu nebo evangeliu. Tato revoluce nezačala včera; dnešek je pouze dalším milníkem na této smutné cestě.
Úpadek začal už dávno
Abychom pochopili, jak jsme se sem dostali, musíme se postavit realitě: po mnoho desetiletí anglikánská církev postupně oslabovala svůj postoj k biblické ortodoxii, pod tlakem kulturních změn dělala kompromisy a více oceňovala liberální názory než věrnost evangeliu. Opuštění důrazného biblického kázání, upřednostňování charismatické osobnosti před teologickou hloubkou a postupné přizpůsobování se společenským trendům oslabily církev zevnitř.
Když jsou biskupové a arcibiskupové vybíráni spíše pro své administrativní nebo veřejné působení než pro svou lásku ke Kristu a věrnost Písmu, otevírají se dveře pro radikálnější odchylky – jako například jmenování ženy do nejvyššího biskupského úřadu. V mnoha diecézích duchovní již dlouho deklarují jen vágní zbožnost, zavírají oči před sexuální etikou, dělají kompromisy v otázkách hříchu a zástupné oběti nebo se bojí urazit převládající kulturní zvyklosti.
Vedení církve bylo zpustošeno. Jak varovali evangelikálové mimo anglikánskou církev: smíšené denominace, které nevyžadovaly důsledné biblické přesvědčení, se dříve či později zhroutily zevnitř. Odklon anglikánské církve není náhoda; je to výsledek desetiletí tolerování teologického rozmělňování.
Debata z roku 1966
Nemůžeme ignorovat, jak se evangelikální hnutí samo vypořádalo s tímto napětím již v roce 1966. Na Národním shromáždění evangelikálů pronesl Dr. Martyn Lloyd-Jones vzrušující výzvu: evangelikální křesťané by měli uznat, že již nemohou zůstat „spojeni s těmi, kteří popírají nebo jsou proti zásadním otázkám spásy“, čímž naznačil, že sbory a duchovní by se měli oddělit od „smíšených“ denominací, kterým chybí doktrinální integrita.
John Stott, který předsedal tomuto setkání, se veřejně distancoval od návrhu Lloyda-Jonese a trval na tom, že Písmo a historie podporují věrný ostatek v rámci velkých denominací, a doufal, že nikdo nebude jednat „ukvapeně“. Tento moment se ukázal jako osudový – pro mnoho anglikánských evangelikálů se Stottův přístup stal východiskem: závazek k reformě zevnitř, spíše než k oddělení.
Zpětně lze říci, že patová situace mezi Stottem a Lloydem-Jonesem nebyla pouze abstraktní debatou o strategii; odhalila hlubší napětí v otázkách eklesiologie, svědomí a čistoty. Většina evangelikálních anglikánů se od té doby rozhodla setrvat v početné církvi v naději, že hlasy věrné menšiny budou mít vliv na celek.
Ale dnešní jmenování Dame Sarah Mullally první ženou v úřadu arcibiskupa z Canterbury potvrzuje, že institucionální mechanismus – s jeho kulturními kompromisy a ústupky – již po desetiletí překračuje biblické hranice. Musíme počítat s varováním Lloyda-Jonese: církev, která toleruje teologický úpadek, nakonec ztrácí právo nazývat se „církví“.
Dame Sarah Mullally
Jaký je postoj Dame Sarah Mullally k těmto otázkám? Ona sama se označuje za feministku a plně podporuje vysvěcování žen. Podporuje politiku Anglikánské církve, která umožňuje ženám sloužit ve všech řádech. Říká však, že respektuje ty, kteří z teologických důvodů nemohou přijmout její roli.
V otázce manželství měla vedoucí roli v procesu „Život v lásce a víře“, který zkoumal možnosti požehnání stejnopohlavních vztahů v rámci anglikánské církve. V minulých prohlášeních zdůrazňovala, že stejnopohlavní obřady využívající „modlitby lásky a víry“ nejsou svatebními obřady a že je duchovní používají dobrovolně. Kritici však tvrdí, že tento přístup zakrývá tichou změnu učení. Evangelikální rada anglikánské církve vyjádřila obavy, že Mullallyová se svým zapojením do tohoto procesu dostává mimo bezpečné hranice evangelikální důvěry.
V upřímném rozhovoru na téma potratů Mullally popsala sama sebe jako spíše „pro-volbu“ než jako tvrdou zastánkyni práva na život, i když také uvedla, že ve svém vlastním rozhodování by byla spíše proti potratům. Tento kompromis není uklidňující pro ty, kteří věří, že otázky života by neměly být předmětem vyjednávání.
Ohledně teologické rozmanitosti v anglikánské církvi uvedla, že rozmanitost by měla vzkvétat a že lidé musí najít duchovní domov i uprostřed doktrinálních neshod. Ačkoli se takový postoj může jevit jako vstřícný nebo dokonce velkorysý, má tendenci oslabovat jasné hranice, které zachovávají doktrinální odlišnost.
Výzva k evangelikální čistotě
Co by měli anglikánští evangelikálové v této situaci dělat? Mé pevné přesvědčení – zakořeněné v Písmu, teologické čistotě a církevní historii – je následující: Nečekejte a nedoufejte v reformu uvnitř struktury, která otevřeně popírá základní učení. Institucionální dynamika stojí jednoznačně proti vám.
Uvědomte si, že cesta nejmenšího odporu selhala. Naděje, že by bylo možné ovlivňovat věci zevnitř, se ukázala jako nedostatečná, když jsou klíčové úřady přetvářeny v rozporu s Písmem. Oddělte se věrně, ne arogantně. Stejně jako apoštol Pavel varoval Timotea, aby střežil dobrý poklad (2Tm 1,14), tak ani věřící nesmějí zůstávat ve společenství s těmi, kteří popírají jasné učení Božího slova.
Potvrďte autoritu a dostatečnost Písma. Opusťte étos přizpůsobování, který charakterizuje tradiční církve, a obraťte se k církevnímu životu formovanému Božím slovem, nikoli kulturou nebo společenskými trendy. Někteří budou argumentovat, že takové oddělení podporuje sektářství. Ale pravá jednota je v trojjediném Bohu, v Kristově smíření a ve vyznání evangelia. Když stávající struktury tyto vazby odmítají, oddělení se stává nejen přípustným, ale i nezbytným.
Poslední výzva evangelikálům
Dnešní zprávy by měly být varovným signálem, nikoli důvodem k sebeuspokojení. To, že Anglikánská církev jmenovala ženu do úřadu arcibiskupa z Canterbury, není pouze politováníhodnou novinkou – je to signál, že hranice biblické autority byly již dávno překročeny. Historická vyznání možná stále obsahují vznešené pravdy, ale když úřad, který si nárokuje svůj primát, tak zjevně porušuje Písmo, žádná tradice to nedokáže zakrýt.
Evangelikální anglikáni v celé Velké Británii i mimo ni si musí položit otázku: zůstaneme ve společenství s denominací, která odmítá brát Písmo vážně? Nebo budeme poslouchat Pána, i když to znamená opustit známé struktury a vstoupit do věrného oddělení?
Neztrácejte čas v církvi, jejíž nejvyšší úřad je v rozporu s vzorem stanoveným v 1. Timoteovi 2 a 1. Korintským 14. Pán, náš Bůh, si zaslouží lid, který je věrný jeho Slovu, nikoli církevní tradici. Kéž dá svému lidu odvahu, jasnost a čistotu v těchto nebezpečných dnech.
Přidat komentář