Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
Roku 536 před Kristem Kýros, král perský, dává povolení Židům: Kdo se chce vrátit, ať se vrátí! A oni se vraceli. Všichni ne, ale někteří jdou a vidíte ty malé začátky právě tak, jako to u nás bylo za doby tolerance a jako je to s naší církví doposud. Všechno je takové chatrné, ale Pán Bůh jim dává dva proroky: Zacharjáše a Agea, a ti kážou: Chatrné to je, ale nemá to tak zůstat.
Když se modlíme „Přijď tvé království“, na prvním místě voláme, aby Pán Ježíš přišel. Po jeho příchodu toužili apoštolové, po něm vždycky toužila Boží církev. Zvláště pak my, když cítíme a vnímáme šelest jeho vítězného vozu, pozdvihujeme svou hlavu a víme, že se blíží naše vysvobození. Už přichází, aby svou ovdovělou církev oblažil s tím, že se snad mnozí z nás dožijí toho slavného okamžiku, kdy se naplní tato prosba: „Přijď tvé království!“
Pán Ježíš chválí skutky, úsilí i vytrvalost této církve. To je veliká chvála. To je chvála, která je určena služebníkovi dobrému a věrnému, které vejde do radosti svého pána. Kéž by i naše skutky byly stejně chvályhodné, a spolu s nimi i naše vytrvalost a naše úsilí!
Ze všeho nejvíc máme usilovat o takovou spravedlnost, která nebude kvůli naší tělesné hříšnosti hyzdit Kristovu krev, jíž jsme vykoupeni. Proto budeme dávat dobrý pozor na to, kam se nachylují cesty naší tělesnosti, abychom této své hříšnosti umírali. Ale protože o tom mluvíme často, už bychom měli znát cesty tohoto porušeného těla. Jsou to cesty oplzlé a nestydaté, cesty rozkoší a hledání uspokojení, povyšování a nezávislosti, pomsty a nerovnosti.
Stará smlouva se řídila pravidlem odstupu. Když se Bůh zjevil i svému služebníku Mojžíšovi, řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5), a když se na hoře Sinaj zjevil svému vyvolenému a oddělenému lidu, jeden z prvních příkazů zněl: „Vymezíš kolem lidu hranici“ (Ex 19,12). Když přišlo evangelium, ocitli jsme se na zcela jiném základě. Slovo „odstoupit“ bylo nahrazeno slovem „přistoupit“. Vzdálenost ustoupila blízkosti a my, kteří jsme kdysi byli vzdáleni, jsme „se stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (Ef 2,13).
Nešťastné chození uprostřed soužení. Ne, je to požehnané chození, protože pro něj existuje zvláštní zaslíbení. Dejte mi zaslíbení, a co je to trápení? Co mě tu můj Pán učí říkat? „Obživíš mne.“ Budu mít více života, více energie, více víry. Není to často tak, že nás těžkosti oživují, jako závan studeného vzduchu v okamžiku, kdy je člověku na omdlení?
