Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
V Bibli se vytrvalé ozývá volání po oddělení se. Tato slova: „Oddělit se! Oddělit se!“, která tak často zaznívají ve sněmovně a nutí každého člověka, aby se postavil na jednu ze stran, promlouvají ze stránek Písma od prvních veršů, které vyprávějí o tom, jak Bůh oddělil světlo od tmy.
I když jsme měli lidské utěšitele a žehnali jsme jim za jejich laskavost, nikdo nemůže utěšit jako ty, Bože, protože ty jsi „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. Pojď tedy, milý Pane, pomoz nám rozprostřít tuto hostinu hojnosti a uspořádat ji před našima očima, abychom viděli, jaký máme důvod „těšit ty, kdo jsou v nějakém soužení, útěchou, kterou jsme sami utěšováni od Boha“.
Když se člověk pokořuje před tím, kdo je vyššího postavení, není to vždycky pravá pokora, ale protože je nižšího postavení, pokoří se ze strachu nebo proto, že u něho hledá slitování. Ale kdyby mu byl roven, možná by dokonce hrozil.
Hle, čtenáři, kolik věcí ti připomíná, čím jsi – padlým stvořením! V neposlední řadě se jedná o těžkosti a útrapy tohoto proměnlivého světa. Slunce, měsíc a planety ve svém běhu, neklidný vítr i věčně tekoucí, nikdy se nezastavující řeka – to jsou obrazy neustálé námahy člověka (v. 4-7).
Nezasévejme dnes pro své tělo, protože sklizeň bude prohnilá – vždyť k tomu tělo vždy tíhne. Místo toho se svatým odhodláním žijme pro nejvyšší, nejčistší a nejduchovnější cíle a snažme se uctívat svého nejsvatějšího Pána tím, že budeme poslouchat jeho nejmilostivějšího Ducha. Jaká to bude sklizeň, až budeme sklízet život věčný!
Některé duše jsou těžce obtížené břemenem hříchu. Neříkám, že všechny, protože „oběť za vinu je pošetilcům směšná“ (Př 14,9). Někteří lidé jsou natolik vzdáleni jeho tíživosti, že je pro ně dokonce zábavou (Př 10,23). Když se však člověku otevřou oči, aby viděl zlo, které je v hříchu, a věčnou bídu, která z něj plyne (hřích a peklo jsou spojené tak pevnými pouty, že je nemůže rozvázat nic jiného než Kristova krev), pak žádné břemeno není takové jako břemeno hříchu: „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14).
