Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
Signalizace ctnosti má dlouhou historii a příkladem jsou farizeové v Novém zákoně. Stejně jako moderní signalizátoři ctnosti chtěli farizeové v novozákonním období, aby lidé věděli, že jsou dobří a spravedliví. Nestačilo jim žít podle rozsáhlého a složitého souboru pravidel a předpisů, které se postupně nakupily v jejich tradici. Potřebovali svou spravedlnost dávat na odiv.
Ach, jak velká je v duši touha; neklidná chuť vidět a slyšet, chápat, rozumět; nekonečný tok myšlenek; dychtivý princip – který se vzpírá omezením smyslů. A přesto (neboť taková je daň hříšné lidské přirozenosti) smysly svou slabostí drží duši na uzdě. Duše ani s veškerou svou silou nedokáže přemoci smysly!
Co když se věda v současném pojetí a Bible neshodují? Máme se tím trápit? Myslím, že ne. Mám radost z toho, že to, co se nazývá moderní věda, a Bible se neshodují. Bylo by mi líto, kdyby se shodovaly! Moderní věda se snadno mění, ale Bible se nemění!
Z historického hlediska můžeme mluvit o třech hlavních způsobech uspořádání církve s mnoha jejich vzájemnými průniky a nuancemi. Níže jsou popsaná tradiční uspořádání církve, která se zformovala během dlouhých staletí historie církve, nikoliv biblické uspořádání církve. Tomu se budeme věnovat více v následujících číslech.
Klíče nebeského království zaslíbil Pán Ježíš (hlava a král své církve) Petrovi, Mt 16,19. Kristus říká: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Protože jsou tato slova alegorická, jsou poněkud nejasná, a protože se týkají pocty a moci v církvi, jsou sporná; neboť kde není pocty (ani pýchy, která by ji sledovala), tam není sporu (Př 15,1).
Abychom mohli mluvit o samostatné, tedy nezávislé církvi (sboru) musí být splněny tři věci: 1. Musí mít své vlastní vedení, 2. musí být sama schopná zajistit všechny své služby, 3. musí si sama zaplatit svůj provoz.
