Církev jsou lidé, nikoliv budovy nebo organizace, ale jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím. Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka a podle toho vypadá jejich život. A tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali velikost svého Boha a Vykupitele. Díky Bohu nejsme odkázaní na své vlastní představy o církvi, ale máme podle čeho se zařídit.
Názory na jednotlivé detaily našeho textu lze počítat na desítky, ale pokud jde o celkový výklad, hlavní názorové skupiny jsou v podstatě čtyři. Dvě z nich lze podle mne bez dlouhých diskuzí odmítnout, protože jsou v rozporu s mnoha jinými částmi Písma. Druhé dvě mají něco do sebe, podle toho, se kterými problémy jste ochotni žít. Pokusím se vysvětlit, proč mi názor, pro který jsem se rozhodl, dává nejlepší smysl.
Otcové i matky mají zodpovědnost učit své děti Božímu slovu a Božím cestám. Ale kromě toho je každý křesťan zodpovědný za to, aby svědčil o naději všem, kteří by se ho ptali, aby vysvětloval evangelium těm, kteří ho neznají. A v tomto smyslu je každý křesťan povolán k tomu, aby vyučoval druhé lidi. Víme, že všichni nemají stejné poznání a stejné porozumění, ale každý má vysvětlovat evangelium tak, jak mu rozumí a jak se to učí od svých starších ve svém sboru.
Zkouška člověka v období Mojžíšova zákona prokázala dvě věci: zaprvé, že je „bezbožný“; zadruhé, že je „bezmocný“ (Ř 5,6). To jsou však negativní věci (a i ta následující je negativní). Římanům 8,7 zmiňuje třetí rys strašlivého stavu člověka, totiž to, že je „v nepřátelství vůči Bohu (ČSP)“. To se ukázalo, když Boží Syn přebýval třicet tři let na této zemi. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,11). A nejen to, On byl také „v opovržení, kdekdo se ho zřekl“. Ba ještě k tomu Ho nenáviděli „bez příčiny“ (J 15,25). A nedokázali svou nenávist utišit, dokud Ho neodsoudili k smrti jako zločince a nepřibili Ho ke kříži. Pamatujte, nebyli to jen Židé, kdo vydal Pána slávy na smrt, ale také pohané. Proto Pán před svou smrtí řekl: „Nyní je soud nad tímto světem“ (J 12,31), ne jen nad Izraelem. Tady skončila zkušební doba člověka.
Jak daleko může člověk dojít na cestě do nebe a přesto zůstat „skoro-křesťanem“? Můžeme vidět dvacet různých kroků:
Člověk může mít mnohé poznání – a přesto může být skoro-křesťan.
Člověk může být skvěle duchovně obdarován – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může hluboce oddaný náboženství, může mít vnější formu zbožnosti – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může zajít daleko v oddělení se od hříchu – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může nenávidět hřích – a přesto může být skoro-křesťanem.
Když jsme byli uprostřed své radosti nad Jakubem a Helenou a nad zářivou budoucností, jež zdála se otvírat před námi, přišel Jakub jednoho dne domů velmi nemocen. Arnošt byl naštěstí doma a přispěl mu ihned svou pomocí. Avšak nemoc byla od samého počátku tak prudká a řádila s takovou neúprosnou zuřivostí, že žádné prostředky neměly účinku. Zdá se mi i dnes být všecko spleteno v mé mysli. Připadá mi, že to byl tehdy náhlý skok ze zdraví, radostí kypícího, do krátkého avšak strašlivého zápasu o život, provázeného vzápětí hroznou tajemnou záhadou a klidem smrti. Je možné, tážu se ještě sama sebe, aby čtyři krátké dny způsobily událost, jejíž následky bude cítit nekonečná léta? Ubohá matka! Ubohá Helena!
„Neboj se! Jen věř!“(Lk 8,50)
Každý člověk něco uctívá. My všichni jsme se narodili k tomu, abychom uctívali. Je to pro nás lidi úplně přirozené protože Bůh nás takto stvořil. Dá se říct, že ti, kteří neuctívají pana Boha, musí uctívat něco jiného. Takže otázka není, zda něco uctíváme, ale co uctíváme?
Církev jsou lidé, nikoliv budovy nebo organizace, ale jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím. Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka a podle toho vypadá jejich život. A tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali velikost svého Boha a Vykupitele. Díky Bohu nejsme odkázaní na své vlastní představy o církvi, ale máme podle čeho se zařídit. Apoštol Pavel napsal Timoteovi:
Snad v každém domě, kde jsou malé děti, je někde místo, kde se zaznamenává, jak rostou. U nás jsme občas vyznačovali výšku jednotlivých dětí spolu s datem na vnitřní zárubni v komoře. Potom jsme je, dejme tomu každý rok o jejich narozeninách, měřili znovu. Vždycky byly u vytržení, o kolik zase vyrostly.
Ale dovedete si představit, jak by nás šokovalo a znepokojilo, kdybychom zjistili, že jedno z dětí nepovyrostlo nahoru, ale dolů! Okamžitě bychom se objednali k doktorovi, aby zjistil, co se děje. Růst je normální a potěšující. Zmenšení by bylo divné a alarmující.
Apoštol Pavel píše Titovi o lidech, kteří o sobě prohlašují, že jsou křesťané, ale nejsou jimi. Vedle toho – a to je důležité – také mluví o lidech, kteří křesťany skutečně jsou, i když tak nevypadají. Takoví lidé slyšeli evangelium, slyšeli o tom, že Ježíš Kristus na sebe vzal Boží hněv místo nás, vzal na sebe naše hříchy a na kříži Golgoty za ně zaplatil. Takoví lidé uvěřili evangeliu, uvěřili tomu, že Ježíš Kristus je dostatečnou cenou za jejich viny, činili pokání, vyznali své hříchy Bohu a bylo jim odpuštěno.
