Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Když se modlíme „Přijď tvé království“, na prvním místě voláme, aby Pán Ježíš přišel. Po jeho příchodu toužili apoštolové, po něm vždycky toužila Boží církev. Zvláště pak my, když cítíme a vnímáme šelest jeho vítězného vozu, pozdvihujeme svou hlavu a víme, že se blíží naše vysvobození. Už přichází, aby svou ovdovělou církev oblažil s tím, že se snad mnozí z nás dožijí toho slavného okamžiku, kdy se naplní tato prosba: „Přijď tvé království!“
Pán Ježíš chválí skutky, úsilí i vytrvalost této církve. To je veliká chvála. To je chvála, která je určena služebníkovi dobrému a věrnému, které vejde do radosti svého pána. Kéž by i naše skutky byly stejně chvályhodné, a spolu s nimi i naše vytrvalost a naše úsilí!
Ze všeho nejvíc máme usilovat o takovou spravedlnost, která nebude kvůli naší tělesné hříšnosti hyzdit Kristovu krev, jíž jsme vykoupeni. Proto budeme dávat dobrý pozor na to, kam se nachylují cesty naší tělesnosti, abychom této své hříšnosti umírali. Ale protože o tom mluvíme často, už bychom měli znát cesty tohoto porušeného těla. Jsou to cesty oplzlé a nestydaté, cesty rozkoší a hledání uspokojení, povyšování a nezávislosti, pomsty a nerovnosti.
Stará smlouva se řídila pravidlem odstupu. Když se Bůh zjevil i svému služebníku Mojžíšovi, řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5), a když se na hoře Sinaj zjevil svému vyvolenému a oddělenému lidu, jeden z prvních příkazů zněl: „Vymezíš kolem lidu hranici“ (Ex 19,12). Když přišlo evangelium, ocitli jsme se na zcela jiném základě. Slovo „odstoupit“ bylo nahrazeno slovem „přistoupit“. Vzdálenost ustoupila blízkosti a my, kteří jsme kdysi byli vzdáleni, jsme „se stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“ (Ef 2,13).
Nešťastné chození uprostřed soužení. Ne, je to požehnané chození, protože pro něj existuje zvláštní zaslíbení. Dejte mi zaslíbení, a co je to trápení? Co mě tu můj Pán učí říkat? „Obživíš mne.“ Budu mít více života, více energie, více víry. Není to často tak, že nás těžkosti oživují, jako závan studeného vzduchu v okamžiku, kdy je člověku na omdlení?
V Bibli se vytrvalé ozývá volání po oddělení se. Tato slova: „Oddělit se! Oddělit se!“, která tak často zaznívají ve sněmovně a nutí každého člověka, aby se postavil na jednu ze stran, promlouvají ze stránek Písma od prvních veršů, které vyprávějí o tom, jak Bůh oddělil světlo od tmy.
