Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Má duše, proč hledáš své štěstí tady dole – v tomto padlém světě, kde je „všechno samá pomíjivost“? Často jsi to zkoušela, toužila jsi stále najít nějaké pozemské dobro. Právě tak často jsi dala za pravdu Šalamounovi, kazateli, že „všechno pomíjí“.
Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň.
Říká se, že mlčení je krásný šperk pro ženu, ale nosí se velmi málo. Je to tak? Je pravda, že žena skrývá jen to, co neví? Jsou snad ženské jazyky jako beránčí ocásky, které se stále vrtí? Říká se, že lišky jsou samý ocas a ženy samý jazyk. Je to pravda, nebo ne? Byla ta stará modlitba „Vysvoboď nás od velkých zbraní a ženských jazyků“ opravdu tak potřebná?
Žijeme v době narativů. Stačí si zapnout zprávy, podívat se na Twitter nebo si poslechnout rychlé a krátké argumenty, kterými se mnozí ohánějí. V rámci Kristova těla to neplatí o nic méně. Omezujeme se na krátké zvukové úryvky, snadno formulované názory a stále více se necháváme unášet narativy událostí, jednotlivců a postojů, s nimiž se setkáváme. Pokud si toto připustíme, zjistíme, že právě v rámci tohoto lpění na narativech se ocitáme v pasti jistého druhu tyranie.
Nemálo nejznámějších filozofů a moralistů tvrdilo, že svědomí není nic menšího než samotný božský hlas promlouvající v nejvnitřnější části naší bytosti. Aniž bychom snižovali velký význam a hodnotu tohoto vnitřního pozorovatele, ať už jde o jeho úřad nebo o jeho působení, je třeba důrazně prohlásit, že se takoví teoretici mýlí, že i tato schopnost neunikla celkové porušenosti naší bytosti. To je zřejmé z jasného učení Božího slova.
Podíváme se na to, jaký je vztah mezi křesťanem a zákonem. Vidíme, že zde byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nevěděli, o čem mluví, nerozuměli tomu, jak je to se zákonem v životě křesťan a úplně se míjeli tím, co je hlavním cílem křesťanského vyučování: Láska!
