Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Nevzpomínám si, že by si někdo, kdo je hluboce a láskyplně připoután k někomu jinému, někdy stěžoval, že na něj příliš mnoho myslí nebo že o něm příliš často mluví - to vše přirozeným způsobem vyvěrá ze srdce zaujatého milovanou osobou. Tak je tomu i s Kristem a věřícím - dobrá zpráva by se měla šířit dál, měla by být plodem našeho rozjímání o Kristu a jeho výjimečnosti.
Co dělal zákoník Zénas společně s Apollem na Krétě? Přijeli na dovolenou nebo si odpočinout? Kdo vůbec byli tito muži a co dělali na Krétě?
Pán Ježíš přišel, Syn Boží, a vede tak svatý život, jaký nikdo nevedl, učil tak vzácně, jak nikdo neučil! Vy byste řekli, že bude obrácen celý svět. Jenže tak to Pán Bůh nezamýšlel. On zamýšlel, aby to šlo jinak. Visí na dřevě kříže a vypadá to tak, jako by bylo všechno ztraceno. Ale lid to dobře cítil, že u něj jde o něco víc.
Království milosti sestoupilo k nám z nebe v Pánu Ježíši. Proto obsah jeho kázání byl: „Naplnil se a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání (tj. ‚obraťte se‘) a věřte evangeliu“ (Mk 1,15; Mt 4,17; 10,7). Král je Ježíš a jeho poddaní jsou ti, kteří v něho věří. Království Boží je zřízeno pouze pro dítky Boží, tedy pro ty, kteří jsou ospravedlněni z víry skrze Pána Ježíše. Členem tohoto království se tedy nikdo nestává přirozeným způsobem, ani narozením, ani příbuzenstvím, ani svým postavením, ani výchovou.
Církev ve Filadelfii byla velice zvláštní církví. Byla jednou ze dvou církví ze sedmi v knize Zjevení, která neslyšela od Pána žádné napomenutí, žádnou kritiku ani obvinění. Dokonce Ježíš říká, že přijde chvíle, kdy všichni poznají, že si tuto církev zamiloval a mluví o ní jako o vítězné církvi. Vidíme, že to byla nejoblíbenější církev Ježíše Krista. Je to církev, od níž se máme co učit.
Pokud by nám Boží zjevení k víře nestačilo, co bychom k němu mohli přidat? Kdo může na tuto otázku odpovědět? Co by kdo navrhoval přidat k svatému Slovu? Jen krátké zamyšlení by nás přivedlo k tomu, že bychom s despektem hleděli na nejpřitažlivější lidská slova, kdyby se měla přidat je k slovu Božímu. Látka by nebyla celistvá. Přidali byste hadry ke královskému rouchu? Nahromadili byste do královské pokladnice špínu z ulice? Chtěli byste míchat dohromady oblázky z pobřeží s diamanty z Golcondy?
