Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Třetí blud, o odpuštění hříchů, je, že se kněží domnívají, že záleží na jejich vůli, komu budou odpuštěny hříchy, protože komu je oni odpustí, tomu budou odpuštěny, a komu je neodpustí, tomu odpuštěny nebudou. A tak se chlubí mocí odpouštět hříchy, ačkoliv vůbec nerozumí té moci hříchy odpouštět a nevědí, že nikomu nemohou odpustit žádný hřích, protože jenom Bůh odpouští těm, kteří litují svých hříchů.
Máme před sebou verš, který přináší jenom osobní informaci od Pavla. Ale Duch Boží nám ho dal do Písma a my se máme dozvědět něco o Pavlovi. Víme, kde chtěl strávit jednu zimu ve svém životě – v Nikopoli. Toto je unikátní text v Písmu, který nám ukazuje na to, co se dělo potom, co byl Pavel zatčen v Římě.
Když, milí přátelé v Kristu, apoštol napomíná Boží lid „Nezarmucujte Ducha svatého“, nerozumí tomu tak, abychom byli ve stálé úzkosti a strachu, abychom nějakým slovíčkem Ducha svatého nezarmoutili. Tak tomu nerozumí. To je ten milý Duch svatý, a kteří se mají s Duchem svatým rádi, jsou těmi nejšťastnějšími lidmi na světě. Ale tak tomu rozuměl apoštol, aby ti, kteří se mají s Duchem svatým rádi, měli tu uctivou bedlivost a starost, která mu patří. A kdybychom ho zarmucovali, jaké to bude s naší vírou?
Jméno Otce bude posvěceno, až bude jeho království ustanoveno všude, kde se jeho vůle naplní zde na zemi, jako se už děje na nebi. Království Boží je touhou všech Božích mužů a žen. Za ně se s touhou modlila starozákonní církev, když volala: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely. Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět“ (Iz 63,20–64,1).
Pán Ježíš mnohokrát varoval před povrchností a pokrytectvím. Často poukazoval na pokrytectví náboženských vůdců, ale občas poukázal také na zástupy, které se kolem něj shromažďovaly, a nazval tyto lidi pokrytci. V době Pána Ježíši byli mnozí (a dodnes jsou), kteří ho přímo odmítali a stranili se ho. Ale vedle nich bylo také poměrně dost těch, kteří to takto jasně neudělali, ale naopak zvali Ježíše k sobě domů, mluvili s ním, a při tom všem vypadali velmi zbožně a oddaně.
Neexistuje způsob, jak bychom hledající duši mohli říci příliš často a dost srozumitelně, že její jediná naděje na spasení spočívá v Pánu Ježíši Kristu. Ta naděje spočívá zcela, jedině a pouze v něm. K záchraně před vinou i mocí hříchu je Ježíš naprosto dostačující. Jeho jméno je Ježíš, neboť „on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ „Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy.“ Je vyvýšen na nebesa, aby se „v jeho jménu zvěstovalo pokání na odpuštění hříchů.“
