Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Ve všech zemích je věřící jenom poutníkem a cizincem, a přesto je na všech místech Pán jeho příbytkem, stejně jako byl pro své svaté ve všech generacích. Může nám chybět ochrana pozemského panovníka, ale když Bůh řekne: „Budu tě chránit,“ nejsme ve skutečném nebezpečí. To je požehnaný cestovní pas pro poutníka a nebeský doprovod pro emigranta.
Proč nevzývám jeho jméno? Proč utíkám k tomu nebo onomu sousedovi, když Bůh je tak blízko a vyslyší mé nejslabší volání? Proč sedím a vymýšlím plány a vymýšlím intriky! Proč hned nevložím sebe a své břemeno na Pána? Přímočarost je nejlepší běžec - proč se hned nerozběhnu k živému Bohu? Marně budu hledat záchranu kdekoli jinde, u Boha ji však najdu, neboť zde mám jeho královské „bude“, které mi ji zajistí.
Ostatek, tedy ten pravý Boží lid, však nakonec nacházíme všude možně – jak v domácích setkáních, která se někdy ani neosmělují nazvat se církví, tak mezi těmi, kteří se setkávají v pronajatých prostorách, aby mohli být spolu a společně oslavovat Boha, tak také v modlitebnách a kostelích „tradičních“ církví. Někde je to více a někde je to méně, ale jedno je zjevné – skutečný Boží lid je věrný Božímu slovu a je charakteristický svou láskou k pravdě, tedy na prvním místě samotnému Pánu Ježíši Kristu a ruku v ruce s tím také Písmu.
Progresivně-liberální křesťané, kteří začali dominovat evangelikalismu, do církve vnášejí „radosti“ jako např. normalizaci sexuálních hříchů, ženy kazatelky, kritickou rasovou teorii, otevřený teismus, odmítnutí autority Písma a nenávist k doktríně Kristovy zástupné smírčí oběti. Lidé z Hnutí víry, Novoapoštolské reformace, Bethel church nebo Hillsong a charismatických kruhů obecně, se stále neobtěžovali přečíst si Matouše 7,22–23. Nejbohatším kazatelem na světě je démonem posedlý Keneth Copeland, jak sladká ironie. Na YouTube je tisíce samozvaných proroků, kteří se každoročně předhánějí v tom, kdo pronese v Hospodinově jménu vágnější a rouhavější proroctví.
Každý člověk cítí a tak nějak ví, co znamená svědomí. Mezi učenci o něm existuje mnoho ostrých sporů. Hodně se handrkují o jeho popis, zda je to duše sama, schopnost nebo čin. Stručně řečeno, svědomí je v různém slova smyslu všechno tohle.
Pavlův list je adresován Timoteovi, který je v Efezu. Abychom skutečně dobře pochopili, co Pavel píše a proč to píše, musíme si připomenout některé věci, které se týkají církve v Efezu. Chtěl bych vás povzbudit, abyste si doma přečetli Skutky 18–20, kde se mluví o efezské církvi a o starších církve v Efezu.
