Zamyšlení

V našem světě působí dvě síly. Odstředivá vytlačuje všechno od sebe na oběžnou dráhu, zatímco slunce dostředivou silou přitahuje všechno k sobě. Ó křesťane, nikdy nebudeš správně chodit v pravdě a držet se na její oběžné dráze, pokud tě Kristův vliv nebude vytrvale přitahovat do středu. Kristus tě přitahuje k sobě, ke své osobě, ke svému charakteru, ke své lásce, do svého lůna. Takto jsi chráněn před svou přirozenou tendencí odletět a ztratit se v široširém poli hříchu. Dobrořeč Bohu, že Kristus přitáhl všechny k sobě (J 12,32).

Ó, jak lahodné to muselo být žít s Ježíšem. Nepochybně byl každý zármutek jenom maskovanou radostí, protože byl příležitostí přijít s ním za Ježíšem, aby ho sňal. Ach Bože, kéž by někteří z nás mohli položit své unavené hlavy na Ježíšova prsa, kéž bychom se mohli narodit v té době, kdy zazněl jeho laskavý hlas se slovy „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi“ (Mt 11,28). Ale poslouchejte, s jakou láskou Ježíš prohlašuje: „Nezanechám vás osiřelé … požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky“ (J 14,18; J 14,16).

Simeon nazýval Ježíše „potěšením Izraele“ (Lk 2,25) a on jím skutečně je. Předtím, než se nám dal poznat v současné podobě, jeho jméno bylo „Hvězda Jitřní“ – proniká temnotou a předpovídá východ slunce. Vyhlíželi ho se stejnou nadějí, s níž noční hlídka sleduje z vrcholu osamělého hradu vzdálené hvězdy a vítá je jako ohlašovatele jitra. Když byl na zemi, musel být potěšením všech, kteří měli tu výsadu být jeho společníky. Mluvili s ním o svých strastech a přistupovali k němu jako děti ke svému otci.

Neříká Ježíš správně i o nás: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku“ (Zj 2,4)? Běda! Jak málo jsme toho dosud udělali pro slávu našeho Pána. Naše zima trvá příliš dlouho. Dáváme Bohu jen drobné, ačkoliv si zaslouží tisíce – ba co víc, zaslouží si, aby krev v našich žilách tepala ve službě jeho církvi a jeho pravdě. Budeme to tak dělat? Ó Pane, budeme i potom, co jsi nám tak bohatě požehnal, nevděční a budeme se stavět lhostejně k tvým dobrým věcem a k tvé práci? Probuď nás, abychom se mohli vrátit k té první lásce a k prvním skutkům! Slunce spravedlnosti, sešli na nás opravdové jaro!

Svatý Boží Duch nemůže žít v pokoji spolu s hříchem člověka. Oba sice mohou být v jednom srdci, ale nemohou tam oba vládnout. Ani tam nemohou být zticha, neboť „tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu“ (Ga 5,17 KRAL). Nemohou dát pokoj, ale vedou trvalou válku v duši, takže křesťan volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,24). Ale v pravý čas Duch odstraní všechny hříchy a neposkvrněné a překypující radostí nás postaví před trůn jeho Majestátu.

Přichází hodina, a dokonce už může být zde, kdy Svatý Duch bude znovu vylit tak nádherným způsobem, že „mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží“ (Da 12,4). Zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře (Iz 11,9). Přichází hodina, kdy jeho království přijde a jeho vůle se stane na zemi stejně jako v nebi (Mt 6,10) a kdy jeden každý uvidí, že Duch je skutečně vyléván jako voda, jako déšť, který sestupuje shůry. Modleme se za to, bez ustání na tom pracujme a vyhlížejme to od Boha.

Představivost někdy vzlétne k Bohu s takovou silou, že křídla orlů jsou proti tomu ničím. Někdy má takovou sílu, že skoro vidí Krále v jeho nádheře, i zemi, která je velmi vzdálená. Ale je-li to možné v tomto směru, je to možné i v opačném, takže představivost nás může zavést také do nejhlubších propastí země. Ale já se raduji a přemýšlím o tom, že mohu plakat, když se takové myšlenky objeví. Tak je to s křesťanem. Jestliže může plakat, je tu naděje. Můžete spoutat představivost? Ne! Ale Duch svatý může. A svou mocí to udělá! A dokonce už to dělá, nyní, zde, na této zemi. 

Přátelství s Bohem Otcem je nejvíce potřebné k tomu, abyste byli šťastní v životě, který přijde, a štěstí v tomto životě závisí na přátelích. Skutečné přátelství však může vzniknout pouze mezi opravdovými muži. Srdce je duší cti. Mezi špatnými muži nemůže být trvalé přátelství. Špatní muži mohou předstírat, že se milují, ale jejich přátelství je jako provaz z písku, který se může rozpadnout v jakémkoliv okamžiku. Pokud však má člověk upřímné srdce a je pravdivý a čestný, můžeme mu důvěřovat.

Bůh je láska v nejvyšší možné míře. On je láska, která je víc než láska. Láska není Bůh, ale Bůh je láska. Je plný milosti, je naplněný milosrdenstvím, „oblíbil si milosrdenství“ (Mi 7,18).

Věřím, že každá květina v zahradě, o kterou se stará moudrý zahradník, by mohla vyprávět o zvláštní péči, kterou jí zahradník zahrnuje. Pro jiřinu dělá to, co nedělá pro slunečnici, to co, vyžaduje růže, nevyžaduje lilie a pelargonie si žádá to, co nepotřebuje zimolez. Každá rostlina získává od zahradníka zvláštní péči.

On nás miluje lépe, než my milujeme sami sebe.

Na samotném počátku, když ještě tento ohromný vesmír spočíval v Boží mysli jako nenarozené lesy pod čepičkou žaludu, dávno předtím, než se zvuk rozezněl pustinou, než hory vystoupily vzhůru, dlouho předtím, než světlo zaplavilo oblohu, Bůh miloval své vyvolené. Předtím, než zde bylo jakékoliv stvoření, dříve než nebe proťala křídla andělů, když ještě neexistoval prostor, když nebylo nic než Bůh sám – dokonce i tehdy, v hluboké tichosti a hloubce ojedinělého Boha se jeho láska vztahovala k jeho vyvoleným. Jejich jména byla vepsána do jeho srdce a stali se drahými jeho duši.

Kdybys mohl chodit do nebe a mít tam společenství s nějakou osobou, kterou vroucně miluješ, chtěl bys tam být často. A hle, zde je Ježíš, král nebe, který ti dává to, co otevírá brány nebe a dovoluje ti vejít a být s ním. Ale ty žiješ bez toho, abys rozjímal o jeho díle, bez toho, abys rozjímal o jeho osobě, o jeho úřadech, žiješ bez rozjímání o jeho slávě. Skutečně však není nic, co by mohlo utěšit tvého ducha a zmírnit všechna tvá trápení a tvé problémy, než skutečnost, že nyní můžeš rozjímat o osobě Ježíše Krista.

Je tak dobré být ovcí na Boží pastvině, i když jsme byli zbloudilé ovce. Ztracená ovce má svého majitele, a ať už se od stáda zatoulá jakkoliv daleko, nepřestane patřit svému majiteli. Věřím, že Bůh přivede zpátky do svého stáda každou ovci, která mu patří, a zachrání ji pro věčnost. To je něco, co zakoušíme, když bloudíme, neboť když cítíme, že jsme ztraceni, jistě budeme zachráněni. Pokud cítíme, že bloudíme, nepochybně budeme přivedeni zpět.

Přistupte s odvahou ke Králi králů! Od něj žádný upřímný prosebník nikdy neodešel nevyslyšen. Kdykoliv je srdce naplněné velikým zármutkem, kdekoliv jsou oči zaplavené slzami, kdekoliv jsou rty sevřené bolestí, kdekoliv zní hluboké sténání a vzdychání, tam jsou uši Hospodinovy doširoka otevřené. Vkládá naše modlitby jako lístky růží mezi listy své knihy vzpomínek, a když ji nakonec otevře, bude z ní vycházet převzácná vůně.

Milovaní, aniž bychom zanedbávali vnější věci, které jsou samy o sobě dobré, měli bychom se také postarat o to, abychom si užívali živého a osobního vztahu s Ježíšem. Dejte si pozor na to, abyste nezanedbali čas strávený u Spasitelových, dokonce ani pod záminkou služby Pánu. To nejdůležitější pro zdraví vlastní duše, to nejdůležitější pro jeho slávu a to nejdůležitější pro naši vlastní užitečnost je udržet se v trvalém společenství s Pánem Ježíšem. Vitalita našeho duchovního života musí být důležitější, než cokoliv jiného na světě.

Především si všimněte, co má říkat lidem. Má to být příběh osobní zkušenosti. „Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Nemluv o tom, čemu jsi uvěřil, ale řekni, co se ti stalo. Nevykládej o velkých věcech, o kterých jsi četl, ale o velkých věcech, které pro tebe udělal Pán. Nemluv jen o tom, co se děje v tom úžasném sboru a jak se hříšníci obracejí k Bohu, ale mluv o tom, co Bůh udělal s tebou. A zapamatuj si, že není zajímavější příběh než ten, který člověk sám prožil.

„V ten čas řekl Ježíš: ‚Velebím, tě Otče‘“ (Mt 11,25). Mluvit s Otcem byl Ježíšův zvyk a život. Kéž i my bychom měli tiché společenství s Otcem, a často s ním mluvili. Svět nemůže vědět, s kým mluvíme, ale my smíme odpovídat na ten skrytý hlas, který rozpoznáváme s radostí. Žádné jiné uši ho nemohou slyšet, než ty naše, které byly otevřené Duchem Božím. Jakou výsadou je toto intimní společenství s Otcem našich duchů! Je to tajemství, které je skryté světu, je to radost, kterou dokonce ani náš nejbližší přítel nemůže sdílet spolu s námi.

Kéž je i dnešního dne naše srdce v takovém stavu, že když k nám Bůh bude mluvit, budeme stejně jako Ježíš připraveni okamžitě mu odpovědět.

Jak povzbuzující je pomyšlení, že náš Vykupitel se za nás bez ustání přimlouvá. Když se modlíme, on prosí za nás, a když se nemodlíme, stále obhajuje naši věc a svou přímluvou nás zaštiťuje před neviditelným nebezpečím. Jen málo chápeme, kolik toho získáváme díky modlitbám našeho Spasitele. Až dosáhneme nebeských výšin a podíváme se zpátky na cestu, kterou nás Pán, náš Bůh vedl, budeme chválit toho, který se před věčným trůnem přimlouval v náš prospěch proti našim neviditelným nepřátelům. „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ (Lk 22,32).

Nic nepřináší věřícím tolik radosti jako společenství s Kristem. Křesťan se raduje stejně jako ostatní z mnoha dobrodiní v životě. Je potěšený z Božích darů i z Božího jednání, ale ani jedno z toho a ani obojí dohromady se nemůže vyrovnat nesmírnému potěšení jaké je v osobě Pána Ježíše Krista. Kde jinde bychom mohli nalézt takovou lahodu, jakou jsme okusili ve společenství se svým Milovaným? Pokud něco víte o vnitřním životě, budete vyznávat, že naše nejvyšší, nejčistší a nejtrvalejší radost musí být ovocem „stromu života, který je v Božím ráji“ (Zj 2,7).

Mohu hledět na nádheru a sám být znetvořen. Mohu obdivovat světlo a sám přebývat v temnotě. Pokud mě ale ozáří světlo Boží tváře, stanu se mu podobným. Vzezření jeho tváře spočine na mně, a nádherné rysy jeho charakteru se stanou mými. Jak je to úžasný pohled, který proměňuje toho, kdo se dívá do krásy. Jak obdivuhodné je to zrcadlo, které neodráží sebe sama s vlastními nedostatky, ale ukazuje dokonalý obraz těm, kteří nejsou pohlední.

Jestliže budete neustále čerpat všechny své podněty, svůj život a celé své bytí od Ducha svatého, uvidíte Boha a Ježíše tváří v tvář.

Boží řeka je plná vody, ale není tam ani kapka takové, která čerpá z pozemských pramenů. Boží boj nelze vést jinou silou než tou, kterou Bůh sám dává. Tím nechci odradit nikoho, kdo je v tuto chvíli naplněný zoufalstvím. Vaše prázdnota je předpokladem pro to, abyste mohli být naplněni, a vaše vyprahlost není nic jiného než přípravou na nové zavlažení.

Neočekávaná pomoc přichází v okamžiku, kdy to vypadá nejhůř.

Učme se od svého Mistra počítat s neviditelnou mocí.

Potěšení ve službě Bohu je známkou přijetí. Ti, kdo slouží Bohu se smutnou tváří, protože dělají to, co je pro ně nepříjemné, ho v žádném případě neposlouchají. Přinášejí vnější formu úcty, ale chybí tomu život. Tato poslušnost, která není dobrovolná, je ve skutečnosti neposlušností, protože Pán hledí na srdce. Pokud vidí, že mu sloužíme z donucení, a ne proto, že ho milujeme, odmítne naše oběti. Služba spojená s radostí vychází ze srdce, a proto je opravdová. Oddělte radostnou ochotu od křesťana, a odstraníte test jeho opravdovosti.

Radost je oporou naší síly; v Pánově radosti jsme silní. (Viz Neh 8,10.)

Je moje svědomí v pokoji? Neboť pokud mě mé srdce odsuzuje, oč více Bůh, který je větší než mé srdce a ví všechno (1J 3,20)! Jestliže mi mé svědomí dosvědčuje, že jsem účastníkem vzácné milosti spásy, jsem šťastný! Jsem jedním z těch, kterým Bůh dal „pokoj Boží převyšující každé pomyšlení“ (Fp 4,7). Proč se tomu ale říká „pokoj Boží“? Protože pochází od Boha, protože byl připraven Bohem, protože Bůh dal svého Syna, aby nastolil pokoj, protože Bůh dává svého Ducha, aby přinesl pokoj do svědomí, a protože ve skutečnosti je to sám Bůh v duši.

Skvělý král, nesmrtelný, neviditelný, Bůh, Svatý duch, Duch svatý – je to právě on, kdo probouzí duši, která by jinak zahynula navěky. Je to on, kdo ji činí vnímavou, jinak by nikdy nic necítila. Je to on, kdo způsobuje, že kázané Slovo má proměňující moc, protože jinak by nikdy nemohlo dojít dál, než k uším. Je to on, kdo zlomí srdce. Je to on, kdo to vše cele působí.

Na této zemi přebývá tajemná bytost, jejíž prací je obnovovat padlé a zachraňovat bloudící. Nemůžeme ho vidět ani slyšet, přesto v nás přebývá jako vládce naší přirozenosti. Za místo přebývání si zvolil „zkroušené srdce“ a „zdeptaného ducha“ (Ž 34,19).

Jeho přítomnost bude nejvíce zjevná na těch, kdo jsou mu nejvíce podobni. Pokud toužíte vidět Krista, musíte růst do jeho podoby. V moci Ducha se ztotožňujte s touhami, motivy a jednáním Krista a budete s ním v trvalém společenství. Pamatujte na to, že jeho přítomnost můžeme zakoušet a jeho zaslíbení jsou pravdivá. Touží být s námi. A pokud nepřichází, je to proto, že mu bráníme svou lhostejností. Zjeví se nám v odpovědi na hluboké modlitby a milostivě strpí, abychom ho zadržovali svým voláním a svými slzami, které jsou zlatým řetězem, jímž je Ježíš připoután ke svému lidu.

Všemohoucí Bůh může stvořit tisíce světů a naplnit je vším nejlepším, co je. Všemohoucí Bůh může rozdrtit hory na prach, spálit oceán nebo odstranit nebe, ale všemohoucí Bůh nemůže jednat nemilosrdně s věřícím. Křesťane, buď si jistý, že je nemožné, aby od Boha k jeho lidu přišlo cokoliv tvrdého a nemilosrdného. Bůh je vůči nám stále laskavý – ať již nás vrhá do vězení nebo pozvedá do paláce. Je dobrý, když posílá hlad do našich domovů, stejně jako když vrchovatě naplňuje naše sýpky. Jediná otázka je, zda jsi jeho dítětem. Pokud ano, bude tě napomínat se soucitem a jeho trestání bude vždy plné lásky.

„Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ (Lk 24,16)

Je s podivem, že učedníci, kteří tak často slýchali jeho hlas a tak často hleděli na jeho strhanou tvář, ho nepoznali. Nezakoušíš něco podobného? Poslední dobou jsi neviděl Ježíše. Byl jsi u jeho stolu, ale nesetkal ses tam s ním. Procházíš v těchto dnech těžkostmi, a přestože jasně říká: „Já jsem to, neboj se“ (Mt 14,27), nemůžeš ho poznat? Drahé Boží dítě, nacházíš se v takovém stavu? Jenom samotná víra nám může pomoci, abychom viděli Ježíše. Přivlastni si následující modlitbu: „Pane, otevři mé oči, abych viděl, že můj Spasitel je stále se mnou!“

„Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12), než je „Ježíš Kristus, ten ukřižovaný“ (1K 2,2). Při potopě nebyly dvě archy, ale jenom jedna archa; neexistují dva Spasitelé, ale jen jeden. Neexistoval žádný jiný způsob spásy kromě archy, a právě tak neexistuje žádný jiný plán vysvobození kromě Ježíše Krista, Spasitele hříšníků. Marně se snažíte dosáhnout na vznešený vrchol Sinaje. Marně se snažíte dosáhnout nejvyšších vrcholků své domýšlivosti a svých světských zásluh. Utopíte se, protože nikdo „nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“ (1K 3,11).

Starší a vyzrálí svatí šíří tak příjemnou vůni Krista, že rozhovor s nimi je lahodně osvěžující pro toho, kdo s potěšením slyší o slávě vykupující lásky. V hodině bouře prověřili pevnost kotvy; v den bitvy vyzkoušeli brnění; v žhavém poledni ve vyprahlé zemi se skryli do stínu velké skály; proto mluví o těch věcech a o tom, který pro ně je tím vším. Pokud chceme získat takové perly jako oni, musíme se ponořit do stejných vod.

Poznat Krista a být nalezen v něm – ano, to je život, to je radost, to je morek a tučnost. Jeho neprozkoumatelné bohatství bude nejvíce poznatelné na věčnosti. Na cestě do nebe ti dá všechno, co potřebuješ. Tvým útočištěm budou hradby skal. Bude ti dávat chléb a zajišťovat ti vodu. Ale je to tam, tam, kde slyšíš píseň těch, kteří zvítězili, pokřik těch, kteří oslavují, a kde uvidíš toho jediného slavného a milovaného. Neprozkoumatelné bohatství Kristovo! Pane, uč nás stále více o Ježíši a my budeme zvěstovat dobrou zprávu ostatním.

Jestli je v Bibli nějaký šťastný verš, musí to být tento: „Můj milý je můj a já jsem jeho“ (Pís 2,16). Ta slova jsou natolik pokojná a plná jistoty, naplněná štěstím a spokojeností, že by mohla být právě tak napsaná stejnou rukou, která napsala žalm dvacátý třetí. Tyto verše se kochají tím, který hodinu před tím, než šel do Getsemane, řekl „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám“ (J 14,27) a „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“(J 16,33). Ať nám znovu zvoní ten stříbrný zvonek, jehož noty jsou tak lahodné: „Můj milý je můj a já jsem jeho.“