Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
Následovat ho – jít za ním je spojeno s obětí, je spojeno se smrtí, s útrapami, je spojeno s bojem a se slzami a ranami. A to Pán Ježíš nikomu nehodlá tajit. A proto předkládá každému tu svou cestu jako úzkou, bránu jako těsnou, proto mluví o sebezapření a o kříži, proto mluví o pohanění a odporu, proto mluví o boji a pokušení.
Proti nekompromisním mužům pravdy bude tento věk podvodníků bojovat zuby nehty. Zdá se, že nic neuráží satana a jeho sémě tak jako rozhodnost. Útočí na svatou pevnost, stejně jako Asyřané obléhali opevněná města. Je potěšitelné, že nemohou zvítězit nad těmi, které Bůh učinil silnými ve své síle.
Mnozí se ptají, co si královna skutečně myslela. Objevily se náznaky ohledně některých témat, ale jen o málo víc. Zeť princezny Anny, Mike Tindall, by si přál, aby mohl naší zesnulé královně položit více otázek.
Před několika lety jsem se naučil argumentační linii, kterou mohu použít v rozhovoru se svědky Jehovovými. Říkám jí „Kvůli lásce Jehovy“. Smyslem tohoto argumentu je ukázat, že Ježíš musí být Bůh na základě toho, co Písmo říká o lásce Jehovy.
„Blahoslavení ti, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti.“ Blahoslavení jsou ti, kdo jsou nespokojení. Blahoslavení jsou ti, kdo touží po dalším a dalším. Znakem zdravého duchovního života je intenzivní žízeň po Bohu; a hluboká, vášnivá touha po bližším, plnějším, bohatším a uspokojivějším společenství se samotným Kristem.
Proto zajisté Pán nezjevoval nejhlubší tajemství víry moudrým tohoto světa, ale „nemluvňátkům“, lidem prostým a mdlým, což vyžadovalo, aby se sklonil hodně hluboko až k mezím jejich omezené chápavosti. Proto zjevil prosté samařské ženě velikou a člověku tak těžko pochopitelnou pravdu o uctívání Boha v Duchu a v pravdě, proto oznámil hluboké tajemství znovuzrození poprvé muži, který svou dětinskou otázkou: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit“, dokázal, že měl opravdu malé pochopení onoho tajemství.
