Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
Naše nebeské sémě by nebylo vhodné zasévat se smíchem. Hluboký zármutek a starost o duše druhých jsou mnohem vhodnějším doprovodem zbožného vyučování než cokoli podobného lehkovážnosti. Slyšeli jsme o mužích, kteří šli do války s lehkým srdcem, ale byli poraženi; a tak je tomu většinou i s těmi, kdo sejí ve stejném stylu.
Musíte pochopit, že ti z naší současné materiálně-energetické a na náhodu orientované generace nemají žádný důvod poslouchat stát, kromě toho, že stát má zbraně a má moc nad lidmi. To je jediný důvod, proč mají stát poslouchat. Materiálně-energetický a na náhodu orientovaný pohled na svět nedává žádný základ ani žádný důvod, kromě síly a ochrany, proč by občané měli poslouchat stát.
Křesťan, bohabojný člověk, takový není. Bible nám říká, že Bůh nám přikázal poslouchat stát.
Bůh sesílá podle své vůle vedle jiných trestů také hlad, veliký a krutý nebo jindy zase umenšený, podle toho, jak sám chce. Někdy, jako za Abrahama (Gn 12,20) ho sesílá na celý svět, jindy, jako za Elijáše, jen na určitou část země, podle toho, jak se mu zlíbí. Bůh je ve svém chtění naprosto nezávislý a svobodný, takže v jednu chvíli může učinit jednu část země plodnou a úrodnou, zatímco jinou neúrodnou, a protože je spravedlivý, nikdo mu nemůže říct: „Co to děláš?“
Jestliže nás Bůh miluje nekonečnou láskou, jestliže nás předurčil k tomu, abychom byli připodobněni obrazu jeho Syna, jestliže nás chce učinit způsobilými k tomu, abychom se stali účastníky dědictví svatých ve světle, a jestliže chce napravit naše chyby a pošetilosti – musí nás pokořovat!
Když jsem v létě roku 2016, na vrcholu uprchlické krize, kdy se do Evropy valily doslova miliony převážně mladých mužů ponejvíce z muslimských zemí třetího světa, začal vykládat proroctví Abakuka, ani zdaleka jsem netušil, jak aktuální je tento oddíl Božího slova. Po šesti letech se k němu musím znovu vracet a promýšlet nejrůznější aplikace, které z Abakukova proroctví vyplývají. Společenství Izraele bylo v době Abakuka na cestě k rozvratu: násilí, ničemnosti, trápení, zhouba, spory, sváry, zákon byl ochromený a nebyl nikdo, kdo by prosadil právo, svévolník měl navrch nad spravedlivým, a proto bylo právo tak překrouceno (Abk 1,2–4).
