Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. (Gn 7,19–20)
Čtyřicet dní se zvedaly vody na zemi. Zvedly archu, takže plula po hladině vod. Zvedly se tolik, že přikryly nejvyšší hory, které tehdy pravděpodobně nebyly tak vysoké. Vody byly patnáct loket nad nejvyšším vrcholem. Kde se vzalo tolik vody? Ta voda tady pořád je. Kdyby se úplně zploštil povrch země, vyrovnala se dna oceánů a snížily se hory, celý povrch země by pokrývala voda do výše tří kilometrů. Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země. Doslova a do písmene to Bůh smetl. Tohle je popis strašlivého soudu. Cokoliv bylo na suché zemi, co mělo v chřípí dech ducha života, pomřelo. Přesto Bůh určil místo a prostředek záchrany – pro starý svět to byla archa, pro nás je tou archou Pán Ježíš Kristus.
Starší jsou zodpovědní za dohled nad celým životem církve. Zejména musí pečovat o duchovní potřeby členů sboru a pamatovat na to, že za svou věrnost v této službě budou muset skládat účty Bohu (Žd 13,17; 1Tm 3,5; Sk 20,28). Tato práce vyžaduje uplatnění různých darů, které se v ideálním případě rozprostírají ve staršovstvu. Každý starší bude mít jiné dary, talenty a osobnostní vlastnosti než ostatní a každý sbor bude mít jinou kombinaci starších.
Církev není uzavřenou skupinou striktně oddělenou od okolního světa (1K 5,10), ale má se dívat do světa, modlit se za svět, modlit se za všechny lidi a spolu s nimi také za vládce, v originále je za krále (jichž je v současnosti v celém světě necelých třicet) a za všechny dosl. představené, tedy za všechny, kteří jsou v nějakém postavení, kteří mají nějakou moc.
To, jak nasloucháme kázanému slovu a jak je přijímáme, má velký vliv na naši křesťanskou zralost a plodnost. Ježíš chce, abychom byli aktivními posluchači – muži a ženami, kteří usilovně pracují na tom, aby rozumem porozuměli Božímu slovu a přijali ho do svého srdce. Tuto pravdu lze uplatnit v mnoha různých situacích, ale snad žádná není zřejmější než ta, kdy Boží slovo zaznívá z kazatelny v neděli ráno.
Vzpomínám si na rodinu, kterou jsem dobře znal, když jsem vyrůstal. Každou neděli ráno ta rodina přicházela do sboru pozdě. Přicházeli až po první písni a po modlitbě služebníka. Čekali v předsíni, až modlitba skončí. Když klavírista vyloudil úvodní tóny druhého chvalozpěvu, vmísili se dovnitř a rozhlíželi se, kam si sednout. Někdy, když byla budova plná, se rodina musela rozdělit a sedět odděleně. Jedno z dětí se třeba muselo protlačit řadou lidí, aby si sedlo na volné místo.
Svěřuji se do jeho rukou, aby mě vedl. Nevím, jakou cestu bych si měl zvolit: Pán rozhodne o mém dědictví za mě. Potřebuji radu a poučení, neboť mé povinnosti jsou spletité a má situace složitá... Před vlastním úsudkem nebo radou přátel dávám přednost radě neomylného Boha...
My všichni bychom si přáli v roce devatenáctistém desátém něco vzácného, co jsme dosud v životě neměli. Nu, milí přátelé v Kristu, to jde, to je úplně možné. Jsou zde ona nevystižitelná bohatství Kristova, to nejvyšší na světě. Vedle této největší věci na světě tu máte toho nejmenšího: „Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství.“
