Jan Karafiát

Tak my i všichni lidé světští kolem nás připouštějí, že je dnes první den velikonoční, ale o to nám nejde. Jde o to, zda máte Velikonoce vy, zda mám Velikonoce já. Co to je? To není jen ta pěkná upomínka, že Pán Bůh vyvedl tenkrát a tenkrát ten svůj lid izraelský z otroctví egyptského. Je to sice pravda také a bylo to něco slavného, ale co z toho mám já? Já pojímám věci zcela jinak: Mít Velikonoce znamená mít velikou radost z těch velkých Božích fakt, která se stala v můj prospěch.

George Müller

Jistě všichni víte, moji milí přátelé, na koho myslel prorok Izajáš v tomto místě. Není to nikdo jiný než náš velký, drahý Pán Ježíš Kristus. Toto nebylo napsáno po jeho smrti na kříži ani krátce předtím, když se již mohlo předpokládat, co se s ním stane. Ne, to bylo napsáno přibližně 750 let před jeho příchodem na svět. To mějme obzvláště před očima.

• On neušetřil svého vlastního Syna ... jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32)

Drahý Pane, prsty víry se dnešního rána radostně dotýkají kláves této zvonkohry a jásavě rozeznívají sladké tóny k chvále tvého milostivého jména!

„On neušetřil…!”

„Jak by nám nedaroval!”

Ohledáváme-li knihy v měšťanských domácnostech chované co do rázu jich, pozorujeme, že za celé XVI. století nejčastěji vyskytují se v inventářích biblí. V tom se tedy podobá toto století předešlému. Jsou lidé chudičcí, svršků mají pramálo, ale Bibli u nich najdeš. Což chudý, několikařádkový je inventář pražského hrnčíře Kropáčka r. 1570 – ale Bibli velikou vázanou, hrnčíř měl! Vezmi do ruky nejstarší inventáře kouřimské z r. 1515, vezmi seznamy turnovské z doby bělohorské, z obou jde najevo, že za vši tu dobu mnoho bylo domácností, v nichž všecka librář byla jen Bible.

Toto je úvodní text série, ve které se chci zamyslet nad současným stavem společnosti a církve a nad tím, jak má být církev světlem a solí ve společnosti. Jistě všichni rozumíme tomu, že nemůže být solí, když splyne s okolní společností – to by byla nejspíš jako sůl, která ztratila svou slanost a nehodí se k ničemu, takže se vyhodí ven a lidé po ní budou šlapat (Mt 5,13).

Toto je druhý článek v sérii, která se zabývá současnou situací ohledně koronaviru a opatření, která jsou s tím spojená. V úvodním článku jsem psal o povinnosti křesťanů odhalovat skutky temnoty. V následujících článcích chci ukázat, že mnohá vládní opatření jsou právě takovými skutky temnoty a křesťané by měli pozvedat svůj hlas nejenom k Bohu, ale také k celé společnosti, ukazovat na tyto skutky a na základě Písma je pojmenovat.

Jaroslav Kernal

Před námi je slavná kapitola, která nám ale zanechá na patře trochu hořkou pachuť. Začátek je plný slávy, ale celá řada věcí v této kapitole nás drží nohama na zemi. Na jedné straně tady vidíme ohromný kontrast s předchozí kapitolou. Život nevěrného, neposvěceného a neposlušného věřícího je v ostrém kontrastu k životu věrného, posvěceného a poslušného věřícího.

Steven Cole

Uznávám, že je těžké pochopit, jak je možné, že je Bůh dobrý a zároveň všemohoucí, a přitom připouští všechno to utrpení, které ve světě pozorujeme. Když ovšem člověk kvůli utrpení přestane věřit v Boha, Bůh proto ještě nepřestane existovat a problém se tím také nevyřeší. Abychom vytrvali „v běhu, jak je nám uloženo“ (12,1), potřebujeme vědět, jakou odezvu na svou láskyplnou výchovu od nás Bůh chce.

Křesťanská naděje není nadějí podle smýšlení světa – kdy naděje = 50:50, tedy že něco buď vyjde, nebo ne. Křesťanská naděje je něco úplně jiného. Křesťanská naděje je zakotvená v Kristu, a upíná se k Němu. Je založená na Kristu. A to znamená, že je naprosto jistá. Jde o něco, co se stane na sto procent, ale zatím se to ještě nestalo.