18. prosince

Kéž má prosba dojde k tobě, vysvoboď mě, jak jsi řekl. (Ž 119,170)

Žalmista si zjevně klade otázku, zda jeho modlitba směřuje až před Boží tvář, zda ho Bůh skutečně slyší. Tak trochu paradoxně prosí Pána Boha za to, aby Bůh nezadržel jeho modlitbu a propustil ji k sobě, vyslyšel ji. Ale vždyť on je náš Otec a my jsme jeho děti. Který otec by zavřel své uši před úpěnlivými prosbami svého milovaného dítěte? A Bůh je Otec, který miluje více, než všichni ostatní, protože on sám je láska. Nikdo jiný nemiluje jako on. Mohl by snad odmítnout své dítě, které k němu vztahuje své prázdné ruce a úpěnlivě ho prosí? Jeho ucho není vzdálené a s radostí odpovídá na každé volání: „Bože, zahraň!!