Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
Jeho vůle je výrazem celé jeho bytosti, všech jeho tužeb a myšlení. V první prosbě Otčenáše se seznamujeme s jeho jménem, v druhé s jeho dílem, v třetí s jeho srdcem. My víme, že Bůh je v Pánu Ježíši náš milostivý Otec, víme, že jako on sám je dobrý, tak také že jeho dílo je dobré. Je-li jeho dílo dobré, jsou i jeho pohnutky dobré, tudíž je jeho vůle dobrá. A co je jeho vůle? Vůle jeho je, aby jeho jméno bylo posvěceno a přišlo jeho království.
Bůh ustanovil národy. Je to jeho dílo. Je to sice také důsledek jeho soudu, současně však – jak už to často u Božích soudů bývá – také způsob, jímž lidem žehná. Je to Boží uspořádání světa a kdokoliv se ho snaží měnit, bouří se proti Bohu. Snaha zničit národní identitu nějakého lidu je velmi podobná snaze zničit identitu člověka jako muže a ženy (a místo toho zde mít mnoho genderů).
Vlastností každého národa je, že chce pro sebe dobré. Pod nebem je mnoho rozmanitých národů, ale všechny jsou Božím řízením poznamenáni tímto znakem: Jako jednotlivci i jako jednotlivé národy milují sami sebe a chtějí, aby se měli dobře, a povzbuzují se k péči o toto blaho a soutěží v tom mezi sebou. Tedy kromě národa, který je zvrácený. Jestliže nějaký národ odmítá pečovat o sebe až do té míry, že nechce poznat své neštěstí a nedá se pohnout ani vyburcovat cizím štěstím, musí být ve své lidské přirozenosti zvrácený.
Můžeš, je-li libo, srovnávat církev Boží s nesčetným množstvím Antikristovým podle vlastností proti sobě stavěných, obzvláště budeš-li přihlížet k prvotní církvi a přirovnáš-li ji k porušenosti současných nepravých křesťanů. Předně v oné církvi množství křesťanů bylo jednoho srdce a jedné duše (Sk 4,32), v dnešní nesnadno nalezneš, aby dva spolu navzájem v Kristu Ježíši souhlasili.
V této chvíli, milý čtenáři, ať už je tvá hříšnost jakákoli, Kristus má moc odpustit – moc odpustit tobě a milionům takových, jako jsi ty. Stačí jediné slovo, aby to dokázal. Nemusíš už dělat nic, abys získal jeho odpuštění; veškeré dílo odčinění je hotovo. V odpověď na tvé slzy ti dnes může odpustit hříchy a dát ti to poznat. Právě v této chvíli může do tvé duše vdechnout „pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení“ (Fp 4,7), který bude pramenit z dokonalého odpuštění tvých mnohočetných nepravostí. Věříš tomu? Doufám, že tomu věříš.
Sebezapření je základem zbožnosti, a pokud tento základ není dobře položen, celá stavba spadne. Je-li v naší duši nějaká žádostivost, kterou nedokážeme zapřít – nakonec se obrátí buď ke skandálu, nebo k odpadnutí. Sebezapření je nit, která se musí táhnout celým dílem zbožnosti.
