Patnáctou kapitolu můžeme nazvat kapitolou Abramovy víry, zatímco 16. je kapitolou Abramovy nevěry. Po úžasném Božím jednání v 15. kap. bychom si mohli snadno myslet, že teď už Abram poběží přímou cestou za Bohem. Že se jeho noha neodchýlí ani na kousíček. Ale zkušenosti z našich vlastních životů, z našeho vlastního následování Boha nás přesvědčují o tom, že to tak jednoduché obvykle není.
Autor se nám snaží ukázat Ježíšovu nadřazenost v úloze našeho velekněze. Nechtěl, aby se jeho čtenáři pod hrozbou pronásledování vraceli zpátky k judaismu, a tak jim ukazuje, že Ježíš stojí nad lévijským kněžstvím a obětním systémem. Sice třeba nebýváme v pokušení opustit křesťanství a přejít k judaismu, ale když na nás přijdou zkoušky či zklamání, snadno nás to pokouší k tomu, abychom se odvrátili od Krista. Čelíme problémům, jejichž řešením je hlubší poznání Krista, ale my se místo toho obracíme ke světské psychologii, která nám nabízí způsoby, jak se s nimi vyrovnat nebo jak nahlédnout do vlastní minulosti. Nebo pro utišení svého trápení vyhledáváme hmotné jistoty nebo světská potěšení. Ale to, co opravdu potřebujeme, je vidět nadřazenost Ježíše Krista v úloze našeho velekněze, který je schopen dokonale spasit nás všechny, kteří skrze něj přicházíme k Bohu.
Na Krétě byli lidé, kteří se odvraceli od pravdy. Hledali cokoliv jiného jenom ne to, co říká zapsané Boží slovo. Toto je velmi důležitá charakteristika – křesťan je ten, kdo miluje pravdu a tedy miluje Boží slovo. Zná pravdu, a to znamená, že zná Boží slovo. Rozumí pravdě a podřizuje se pravdě.
V jednom svém dopise Erasmovi Luther napsal: „Tvé smýšlení o Bohu je příliš lidské.“ Takový proslulý učenec nesl výtku pravděpodobně nelibě, tím spíše, že přišla od syna horníka. Nicméně si to zcela zasloužil. I my vznášíme stejné obvinění proti velké většině dnešních kazatelů a proti těm, kdo, místo aby zkoumali Písma, líně přijímají jejich učení. Téměř všude se v současnosti objevují nanejvýš hanebné představy o vládě a panování Všemohoucího. Pro bezpočet tisíců, a mezi ně patří i vyznávající křesťané, je Bůh Písma zcela neznámý.
Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Scházíme se v tomto prvním dni nového roku, abychom společně uctívali našeho Boha. Dělali jsme to v písních i v modlitbě, dělali jsme to skrze čtení Božího slova, budeme dále uctívat Boha při Památce Páně a ve společných modlitbách, ale nyní otevíráme Písmo a chceme Boha uctívat skrze výklad Písma. Půjdeme teď společně do Žalmu 29 a ukážeme si z něj tři důvody, proč bychom měli my – a spolu s námi celý svět – uctívat Boha. Je to proto, že Bůh je 1. Bohem slávy, 2. Bůh je mocný, 3. Bůh vládne. Budeme číst Žalm 29.
Nikdy, nikdy zanedbávejte Boží slovo, které obohatí vaše srdce nařízením i porozuměním. Vaše řeč, které vychází z vašich úst, potom bude jako vaše srdce: bohatá, chutná a duchovně zapálená. Naplňte svá srdce bohatou, štědrou láskou a proud, který poplyne z vašich rukou, bude právě tak bohatý a štědrý jako vaše srdce. Křesťané, pojďte do nádherných a bohatých dolů, volejte k Duchu svatému, aby učinil vaše srdce bohaté spasením.
Dnešní kázání bude mít tři části. Budeme se ptát: 1. Kdo přináší tuto zprávu? 2. Komu je tato Boží zpráva určena? A nakonec to nejdůležitější: 3. Co je obsahem toho zvěstování? 4. O kom tato zpráva mluví a co o něm vlastně říká?
V této kapitole se poprvé v Bibli objevuje slovo věřit, což je klíčové slovo, které se týká našeho spasení. Znovu si musíme zopakovat, že to není tak, že by zde víra nebyla již předtím, ale teprve na tomto místě v Písmu je na ní jasně poukázáno. Totéž můžeme říci také o spravedlnosti. Nový zákon nám ukazuje, že dávno před Abramem zde byli lidé, kteří věřili a byli spravedliví, ale teprve v Genesis 15 je nám to zjeveno úplně otevřeně.
V roce 1903 si kdesi v Rusku kdosi všiml vojáka, který hlídkoval na místě, kde k tomu evidentně nebyl žádný důvod. Když se ho zeptali, proč tam stojí, odpověděl, že jenom plní rozkazy. Zeptali se tedy velitele stráže, ale ani on nevěděl, proč by tam měla hlídka stát. Postupně se s touto otázkou dostali až k samotnému carovi, ale ani on to nevěděl! Proto nařídil, aby někdo odpověď vypátral, a nakonec se zjistilo, že na tom místě zasadila v roce 1776 Kateřina Veliká keř růží a postavila k němu hlídku. Keř uhynul už před nějakými osmdesáti lety, ale hlídka tam pořád stála. Tradice se mění těžko! A zvlášť těžko se mění náboženské tradice, protože lidé trvají na tom, že je zavedl Bůh.
Apoštol Pavel píše Titovi a ukazuje mu, jak má odlišit křesťany od těch, kteří se možná za křesťany považují, jistě se za ně vydávají, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Jeho popis těchto lidí, kteří jsou v církvi, začíná už ve verši deset, kde Pavel říká, že jsou to lidé, kteří se nepodřizují a vedou prázdné řeči a proto je potřeba zavřít jim ústa. Nedovolit jim mluvit, nedovolit jim učit, nedovolit jim trhat stádo. Tento popis se verš za veršem stupňuje a vrcholí v posledním verši první kapitoly. Ale už v patnáctém verši Pavel jasně ukazuje, že lidé, o kterých mluví, jsou nevěřící, nejsou to křesťané. Pavlův popis ve verších 10-16 je veskrze negativní. Mnohem méně mluví o tom, kdo je křesťan a mnohem více mluví o tom, kdo křesťan není, jak křesťan nevypadá, co není křesťanům vlastní a podle čeho tedy můžeme rozpoznat opravdového křesťana od člověka, který se za křesťana považuje, ale není jím.
Znát Krista jako Boha, znát Ho jako člověka, znát Ho jako Bohočlověka, a to skrze Boží zjevení Jeho osoby, skutečně znamená mít věčný život v srdci. Ani nemůže být poznán jiným způsobem než prostřednictvím Božího a zvláštního zjevení.
Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé, bratři a sestry v Kristu. Bůh je dobrý, protože nás i dnešního přivedl na toto místo, abychom Ho společně uctívali a radovali se z Jeho milosti a přítomnosti. Blíží se Vánoce a křesťanská tradice nás vede k tomu, abychom si připomínali narození Ježíše Krista. Je to lidská tradice, která má jistý základ v Božím slově, protože Boží slovo říká, že se Boží syn narodil. Apoštol Jan to popisuje vznešenými slovy:
