Evangelista přivede do sboru všechny chudáky z okolí a i ti nejhorší lidé se sejdou, aby si ho poslechli. To by mělo být velkou radostí, ale v některých případech tomu tak není. Mnozí se pohoršují a v podstatě říkají: „Ne tak, Pane … No, opravdu, já … já … nerad sedím vedle někoho, kdo je tak špatně oblečený a tak odporně páchne. … Viděl jsem, jak přišla taková zhýralá žena, a měl jsem pocit, že musím odejít ze své lavice.“
Už v polovině 80. let jsem se setkala s tvrzením, že zlý patriarchát zamořil celou naši kulturu „androcentrickým [na muže zaměřeným] bludem“. Předpojatost mužského myšlení (založeného na logice, vědě, objektivní realitě) všechno zkresluje! Tvrdilo se, že subjektivní (ženská) zkušenost je autentičtější.
Pán ukazuje na to, že je soudcem daleko větším – kvůli jeho dílu přichází rozdělení a podle něj bude souzen celý svět. Pán ještě před křížem ukazuje shromážděnému zástupu, že on je tou osobou, skrze kterou bude vše rozsouzeno. Ale vedle toho je také varuje – varuje je před duchovní leností nebo otupělostí. Před neochotou dělat duchovní rozlišování. A ukazuje jim to na praktickém příkladu.
Ovce jdou za pastýřem. Toho se dotýká Písmo v onom místě: „ovce jdou za ním“ a dodává i příčinu „protože znají jeho hlas“. Znáte-li tedy hlas Ježíše Krista, pochopíte, a víte, co poroučí. Proto se praví v listě Římanům 10,14: „Jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?“ Víra je na základě slyšení, slyšení pak slova Božího je prostřednictvím kazatele, takový je pořádek a vývoj jednoho z druhého.
Společně s Davidem voláme k Bohu s prosbou, aby sestoupil, aby naklonil nebesa, přišel a vyvedl svůj lid z tohoto údolí stínu smrti. Už jednou Pán naklonil nebesa a sestoupil – stal se člověkem a v lidském těle podstoupil smrt kvůli nám. Vzal na sebe hříchy svého lidu a otevřel nám cestu spásy. Díky jeho oběti máme otevřený přístup k Otce v nebesích, díky jeho kříži zůstalo nebe nakloněné a my můžeme přicházet až před Boží tvář.
Je naší moudrostí i nutností neustále prosit Boha, aby posiloval to, co v nás učinil. Často zapomínáme, že autor naší víry musí být také jejím uchovatelem. Lampa, která hořela v chrámu, nesměla nikdy zhasnout, ale musela být denně doplňována čerstvým olejem. Stejně tak naše víra může žít jen tehdy, je-li udržována olejem milosti, a ten můžeme získat jen od samotného Boha.
Když jsem byl požádán, abych napsal další článek pro Evangelical Times, netrvalo dlouho a věděl jsem, o čem chci psát: Chtěl bych na několika příkladech ukázat, jaká je situace v Německu v otázce LGBT. Protože to je téma, ve kterém jsme my křesťané v současné době pod největším tlakem, a to nejen v Německu, ale v celém západním světě. A já bych rád ukázal, jak se s touto problematikou jako sbor ve Frankfurtu vyrovnáváme, a tím snad některé povzbudil.
Chtěl bych si, prosím, koupit Boha,
asi tak za tři dolary.
Nechci ho příliš moc,
aby to nevybuchlo v mé duši,
ani mě to nebudilo ze spaní,
Dnešní den, 17. listopad, je dnem boje za svobodu a demokracii. To je dobrá příležitost připomenout si svobodu, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus. Díky jeho oběti jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu a nespravedlnosti, z moci ďábla a žádostí těla, z prokletí zákona, z modloslužby a otročení bezmocným a ubohým mocnostem. Měli bychom si připomínat, že Pán Ježíš zvítězil jednou provždy, že dokonal své dílo a uvedl nás do svobody Božích dětí. Ale život v této svobodě není něčím samozřejmým nebo automatickým. Dokud budeme v těle, které je propadlé hříchu, budeme muset stát pevně a nenechat na sebe znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1). A totéž platí i o té politické a společenské svobodě, kterou máme. Také to stojí za to, abychom si připomínali a abychom nad tím přemýšleli z perspektivy Božího slova.
Jaký druh moudrosti způsobuje hoře? Jaké vědění zvětšuje bolest? Možná to znamená poznání světa, jeho ničemnosti, marnosti, nesmyslnosti, nejistoty – poznání, že všechno jeho pozlátko je prázdné a všechna jeho potěšení pomíjivá. To způsobuje zármutek těm, kdo tuto marnost vidí. Boží lid nad tím pláče. A světáci, často znechucení sami sebou i vším kolem, jsou naplněni hořkým zklamáním a nemají nic, co by tento jejich pocit posvětilo.
Jsme jeho služebníci vykoupení jeho krví a přísahající věrnou oddanost. Můžeme se tedy zcela konzistentně zaplétat do zábav a radovánek světa, který je i dnes stejného ducha, jako když Ježíše vyhnal ze svého tábora a ukřižoval? Vždyť to vypadá ošklivě, když se věrní vojáci bratříčkují se vzbouřenci. Jsme jeho údy, kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, které živí a o které pečuje.
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
