Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Evangelium nám také velmi zřetelně ukazuje, co říká svatý Marek: tato žena mnoho trpěla od mnoha lékařů, vydala veškeré své bohatství, ale nic jí nepomohlo, naopak se jí vedlo hůře. To říká svatý Marek. A hle! Jakmile se toužebně dotkla Kristova lemu, krev se ihned zastavila a žena byla uzdravena. Mnozí lidé vydávají spoustu peněz duchovním lékařům, aby je rozhřešili a zastavili tak tok hříchu a uzdravili je na duši. Nic jim to ale nepomáhá, spíše se mají hůř.
V tomto čísle najdete texty tří starších českých autorů – kázání Jana Husa o uzdravení ženy, která trpěla dvanáct let krvácením, kázání(čko) Aloise Adlofa o zapření sebe a nesení kříže, a – jak už je zvykem – také kázání Jana Karafiáta, tentokrát na text žalmu „Ztišením se sluší tebe chválit“ (Ž 65,2). Kromě nich je tu další ze skvostů Charlese Spurgeona z jeho sbírky Obrazy Jana Oráče včetně ilustrace od samotného autora s názvem „Všem se nezavděčíš!“
Bóje u pobřeží Mumbles v jižním Walesu je opatřena zvonem, který má varovat námořníky před nebezpečným útesem. Za klidného počasí je tento zvon tichý, ale když se zvedne vítr a velké vlny se valí k pobřeží, jeho vážné tóny jsou slyšet na míle daleko, jak se v rukou moře houpá sem a tam. Věřím, že existují opravdoví muži, kteří mlčí, když je vše klidné, ale kteří jsou nuceni promluvit, když se zvedne divoký vítr. Dovolte mi vás ujistit, že nyní zuří bouře a je čím dál tím horší.
Jak vytrvalé jsou zlé zvyky! Přebývají v našich životech tak dlouho, že se jich neradi zbavujeme. Proč by měly opustit svůj příbytek a odejít do prázdna? Někdy, na začátku našeho křesťanského života, proti nim vyvíjíme chabé úsilí a doufáme, že se nám je podaří vyhnat, ale ony se tvrdošíjně brání. Kdykoli je nám adresována výtka, máme sklon odpovídat: „Nehledejte vinu, nemohli jsme si pomoci. Tito Kenaanci jsou svéhlaví a vytrvalí, chtějí v této zemi přebývat.“
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Pane O., vzal jsem si k srdci, co jste řekl o tom, že čtení Bible nenahradí církev. Nicméně jste řekl, že bychom mohli mluvit o tom, „jak můžeme z našeho osobního čtení Božího slova mít větší užitek“.
Ano, vzpomínám si na to. Číst Boží slovo pro sebe je úžasná výsada. Ale znovu zdůrazňuji, že to není povinnost. Rozjímání nad Písmem však povinností je, jak jasně říká sama Bible. Je smutné, že o tom dnes příliš neslyšíme.
Vy na tom velmi trváte, že?
Ano, to proto, že mám na mysli život našeho Pána Ježíše Krista.
