Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Bůh mluví, jako by se sytil prostřednictvím obětního plamene oběťmi svého lidu. Není pochyb o tom, že poslušnost blahoslaveného Pána až k smrti na kříži velmi uspokojovala hlad Otcova srdce (Ef_5,2); a v jistém smyslu jsou naše modlitby a chvály, obětování sebe sama v zasvěcení, dary, které před něj klademe, když je klademe na Kristův oltář, Bohu velmi příjemné. Jsou jeho pokrmem (Žd 13,15-16).
Má duše! je tato blaženost tvou vyhlídkou? Jsi připravena, kdybys byla této noci povolána ulehnout na svůj polštář smrti a sladce usnout v Ježíši? Co je ostnem smrti?- Je to hřích. Je tedy pro tebe smrt zbavena svého ostnu tím, že jsi naslouchal milostivým přízvukům odpouštějící lásky: „Buď dobré mysli, tvé hříchy, kterých je mnoho, jsou všechny odpuštěny?“
Na jedné straně vůbec nezáleží na tom, zda je nový papež progresivista nebo konzervativec. Ať už jsou jeho teologické sklony jakékoli, faktem zůstává, že se římskokatolická církev nachází ve smrtelném a vážném odchýlení od pravého Kristova evangelia. Neučí o spasení pouze z milosti, pouze skrze víru, pouze v Kristu. Proto mohou být evangelikálové v pokušení říci na volbu nového papeže „no a co?“.
Na začátku čtvrtého století se římská říše potácela v obrovském zmatku, na všech stranách čelila nájezdům okolních národů a zmítala se ve víru občanských válek. Také mezi křesťany zuřily urputné boje a to navzdory mnoha pronásledováním, jimž museli čelit (především na přelomu třetího a čtvrtého století za vlády Diokleciána).
Když Kristus stál u Lazarova hrobu, musely mu po tvářích stékat slzy. Prostě čteme: „Ježíš plakal“ (Jan 11,35). Všichni přítomní viděli jeho slzy, ale on necítil žádné rozpaky. Ve 33. verši čteme, že když viděl Marii a její přátele plakat, nijak je neokřikl, neznevážil jejich zármutek, přestože se chystal vzkřísit Lazara z mrtvých.
